F. A. mi při návštěvě sdělil zajímavou skutečnost, vážící se k továrně Richard. Někdy v roce 1985 kontaktovala pražská kriminálka litoměřickou pobočku kriminální policie se skutečností, že se jim ozval muž, který v době II. světové války byl nuceně nasazený v Richardu. Pan F. A. byl vyslán služebně do Prahy tohoto muže vyslechnout. Jméno vyslýchaného muže si po letech už nepamatoval, avšak vybavil si obsah výpovědi.

Vzpomínal, že mu muž sdělil, že na konci dubna 1945, byl vybrán do skupiny mužů, kteří měli za úkol ukládat do útrob Richardu placaté bedny o velikosti asi 2 x 1 metr, připomínající tvar obrazů. Popsal na mapě 3 místa, kde byly bedny uložené. Mapa s úředním záznamem byla přiložena ve spise.

Po dokonalém uložení beden byla celá skupina zlikvidována střelbou ze samopalů. Jako zázrakem se mu podařilo přežít 3 dny v hromadě mrtvol s průstřelem kyčlí. Muž ještě po letech se slzami v očích vše u výslechu uvedl.

Amatérští badatelé navštívili již několik let uzavřenou podzemní továrnu Richard.
OBRAZEM: Tak to vypadá v podzemní nacistické továrně Richard u Litoměřic

Tento spis měl být uložen na ředitelství kriminální policie v Litoměřicích. Jak sám tento muž uvedl, po válce jako většina lidí, co zažila hrůzostrašné zážitky války, raději na tyto útrapy zapomněl. Až do doby, kdy se dozvěděl, že na Richardu se má odehrávat nějaké natáčení Čs. televize.

Tento spis měl být na ředitelství policie i v době po převratu. Velitel přikázal spis zařadit a dle F. A. se více na spisu nepracovalo. Stejnou skutečnost mi nezávisle popsal i pan Valenta z Křešic, kterému o této události vyprávěl jeho starý kamarád pan Pilnaj z Miřejovic, který byl ke konci války přidělen k dozorčímu mužstvu na Richardu.

Pan Pilnaj celou věc popsal, že sledoval ze strážní budky, která byla nalevo od hlavního vchodu CD, jak přijela kolona 3 vojenských nákladních vozidel a vybraných 7 věznů mělo skládat placaté bedny do vchodu AB. Složena byla jen dvě vozidla, to poslední mělo jet do nějaké rokle u obce Miřejovice. Bedny nemohli vězni nosit zvlášt daleko, protože za krátkou dobu byli zpět u nákladních vozidel. Poté byla nedaleko vchodu skupina rozstřílena a někam v prostoru dnešního sadu odtažena do nějaké jámy. Krátce poté cítil lehké otřesy, které měly vyvolat odstřely v levé části Richardu.

Průzkum amatérského badatele Tomáše Rotbauera v nepřístupné levé části podzemní nacistické továrny Richard
Badatel vstoupil do nepřístupné části podzemní továrny Richard. Zlato tam není

V této souvislosti je zajímavá výpověd štábního kapitána Růžičky, který měl za úkol těsně po válce vyklidit a odminovat nejen Litoměřice, ale i samotný Richard. Růžička chtěl odklidit dva zaminované závaly v levé části, jeden zával byl v takzvané Nowotného štole u starého původní lomu či vstupu do Richardu. Což mu sovětská armáda ze zvláštních důvodů nepovolila a následně po 18. 5. 1945, kdy čs. důstojníci udělali první inspekci Richardu. Ten sovětská armáda na dobu jednoho měsíce úplně pro všechny uzavřela jen pro svou armádu.

Co mě však překvapilo nejvíce, když F. A. přinesl dvoustránkovou závěť z roku 1962 a druhou z roku 1968. Obě uvedené závěti se vztahují k osobě H. Kammlera narozeného 26. 8. 1901 bytem Bílá Voda 88. Jsou zde uvedena jména svědků této závěti a čísla bankovních účtů ve Švýcarsku. Vše odkazují jistému Jiřímu Mérovi (1946) z Bílé Vody 2.

Dle slov F. A. se má jednat o již zmiňovaného generála zbraní SS H. Kammlera. K tomu mi také sdělil, že v roce 1991 společně s J. Mérem se pokusil tento účet ve Švýcarsku vybrat. Heslo mělo být košík v němčině. Avšak bezúspěšně, na dva dny měli být ve Švýcarsku zatčeni.

Dále mi ještě sdělil, že měl být v roce 1970 H. Kammler pohřben v Bílé Vodě na malém odlehlém hřbitově. Pohřeb byl jen pro uzavřenou skupinu lidí.

Bílá VodaZdroj: se svolením Tomáše Rotbauera

Hřbitov je po levé straně po směru jízdy. Samotný hrob je při vstupu napravo v rohu. Je zde ještě vidět jméno Franc Kammler, který zemřel v roce 1944 a obrys stržené nacistické orlice. Po válce měl Kammler prodat informace o tajných zbraních v Americe za mnoho milionů. Následně se měl vrátit do Čech - už jako agent KGB - a zde pracovat v chemickém průmyslu Neratovic a Kralup, což jsem slyšel i od zaměstnanců archivu ABS v Brně-Kanovicíh. V té době jsem této informaci nevěnoval mnoho pozornosti.

Rodinné vazby rodu Kammlerů byly rozeseté v bývalém Rakousku Uhersku i přes Čechy. Na sklonku svého života se měl usadit v Bílé Vodě, kde měl dožít v utajení. Mnoho nacistů dožilo v poklidu za takzvanou železnou oponou. Zde byli v bezpečí před Mosadem.

V dalším pátrání k továrně Richard a těmto informacím k H. Kammlerovi jsem se také setkal s podnikatelem z Mělníka, který mi popsal, že měl pro jistou Američanku pracovat na vyzvednutí peněz ze švýcarského účtu. Právě po generálu Kammlerovi. Jednalo se celkem o 9 účtů.

Na první pohled stavba působí celkem nenápadně.
Tajemná místa: Krematorium Richard. Kouř z obětí odcházel komínem cihelny

Udělal jsem si výlet do Bílé Vody, kde jsem se zastavil v domě č. 88 a zde mi jeden starý pán vyprávěl, že v 60. letech minulého století k nim do domu chodil do spodního patra, kde bydlela matka s dcerou, jakýsi zvláštní muž vyšší postavy, šedivých vlasů, který mluvil špatně česky s výrazným německým přízvukem. Další zajímavostí je, že hned naproti tomuto domu byla za II. světové války tajná nacistická továrna na výrobu součástek do tanků. Stejně jako v Litoměřicích v Richardu. Vše spadalo právě pod SS generála H. Kammlera.

Nepřekvapuje mě, že se vždy najdou lidé, kteří prahnou po majetku, ale že hlavně Stb si dokázala takový příběh vymyslet, jen aby se jednotlivci z těchto řad přiživili nad možným ziskem z obětí války. Ještě nedávno se v tisku objevil podobný případ našeho politika, který chtěl vybrat ve Švýcarsku nacistický účet. Nejednalo se náhodou o tento účet?

Po letech jsem se rozhodnul se se čtenáři podělit o velmi zajímavé a vskutku někdy trapné zážitky při odhalování skutečností k bývalé továrně Richard v Litoměřicích, kdy - a to hlavně - chybí elementární úcta k tak vysokému počtu mrtvých věznů. Ale ještě i dnes se najdou lidé, jako je Tomáš David či Petr Soldatek a Libor Pisklák, kterým není osud mrtvých lhostejný, a tak s touto úžasnou partou vlastenců v nejbližších měsících vyroste konečně po 80 letech památník obětem nesmyslné II. světové války.

Do dnešních dnů se tak nestalo a to se jedná o nejhorší místo v naší republice z uvedeného období.

Tomáš Rotbauer