Plavecké intermezzo

Nejen zpěv naplňuje životní dráhu Richarda Haana. Mezi jeho zájmy patří též sport. Po nesmělých začátcích se postupně vypracoval mezi plavce-otužilce. Necelý rok po svém prvním vystoupení na prknech brněnského Janáčkova divadla následoval další mezník. Richard Haan byl dne 1. ledna 1986 slavnostně pokřtěn zimní vodou z řeky Svratky. Stalo se tak v Brně-Bystrci, křtitelem byl jeden z průkopníků sportovního otužování Antonín Noll, kmotrem byla legenda dálkového plavání František Venclovský. Richard Haan tím vstoupil do světa sportovních plaveckých soutěží. Tou první byla dne 15. února 1986 otužilecká soutěž v Olomouci na řece Moravě, trať měřila 500 metrů a teplota se pohybovala kolem bodu mrazu. Následovaly v letech 1986 – 1988 plavecké maratóny, nejprve na území Československa – na brněnské i lipenské přehradě.

Počátkem 90. let se Richard Haan začal důkladně připravovat na splnění svého snu – přeplavby kanálu La Manche. Vytoužený okamžik nastal dne 22. srpna 1999 v 8:09 hod. anglického času. První pokus trval 17 hodin a 27 minut. Lodivod zajišťující doprovod plavce však určil k plavbě dobu ve značně nevýhodných klimatických podmínkách. V důsledku tohoto rozhodnutí byl po absolvování 46 kilometrů v 1:36 hod. anglického času pokus lodivodem

ukončen. Již následující rok se Richard Haan pustil do intenzivní přípravy a dne 12. srpna 2000 úspěšně přeplaval, směrem z Evropy do Afriky, Gibraltarský průliv. Trasa měřila 18 kilometrů a zdolal ji za 5 hodin a 36 minut. Poté se Richard Haan vydal opět ke kanálu La Manche. Druhý pokus byl v silné bouřce zahájen dne 30. července 2002 v 14:30 hod. anglického času. Po 35 kilometrech a 11 hodinách a 48 minutách strávených ve vodě byl Richard Haan nucen opět vzdát. Naděje však umírá poslední a další možnost se naskytla o dva dny později 2. srpna 2002. Za tentokráte příznivého počasí odstartoval Richard Haan k třetímu pokusu, který trval nejdéle, uplaval dosud největší vzdálenost – 54 kilometrů, ve vodě strávil 19 hodin a 24 minut než bylo zřejmé, že ani do třetice nad La Manchem nezvítězí – silový deficit nashromážděný vyčerpávajícím předchozím pokusem byl příliš veliký. Richard Haan byl tentokrát úspěchu blízko a pouze 2 kilometry před francouzským pobřežím byla jeho plavba silným příbřežním proudem zastavena. Odjížděl zklamán a poražen, nikoli pokořen. Slíbil si, že se na jeho břehy ještě jednou vrátí. Prozatím upřel svoji pozornost k jiným plavbám – v roce 2004 se zúčastnil plaveckého maratonu pořádaného mezi Rapperswile a Curychem ve Švýcarsku, jehož trať měří 27 kilometrů. Stále se nevzdával svého cíle – dobýt kanál La Manche. V létě následujícího roku se vypravil vyzvat osud počtvrté. Na anglickém pobřeží v Shakespeare Beach vstoupil Richard Haan dne 29. července 2005 v 5:28 hod. anglického času do vln a započal rozhodující plavbu. Po 51 kilometrech a 14 hodinách, prodloužených o 7 minut, odpověděl na výzvu osudu a jako devátý český plavec dorazil na druhý břeh kanálu na místo zvané Cap Blanc. Zvítězil sám nad sebou a dočkal se zaslouženého obdivu svých kolegů v divadle i přátel sportovců. Dne 1. října 2005 byl přijat mezi členy I. pražského klubu otužilců. Po přeplavbě kanálu La Manche se Richard Haan nadále zúčastňoval mnoha soutěží v zimním plavání a v letní sezóně aktivně absolvoval závody v dálkovém plavání. Mezi největší úspěchy, které Richard Haan v tomto období dosáhl lze zařadit sólovou plavbu na trase Písek-Praha s cílem v Braníku. Její délku 135 kilometrů zdolal Richard Haan v časovém rozmezí šesti dnů. Plaveckým cyklům, zimnímu i letnímu se Richard Haan věnuje dosud.

Zpět ve světě opery

Richard Haan byl v Brně spokojený, ale přece jen toužil po metě nejvyšší, účinkování v Národním divadle v Praze. Stal se z něj umělec působící na více scénách současně, počátkem 90. let se krátce jeho dočasným působištěm stala opera v Bratislavě. Zde vytvořil zajímavé role mj. Mojmíra v Suchoňově Svatoplukovi, Wolframa ve Wagnerově Tanhäuserovi, Carlose di Vargas ve Verdiho Síle osudu, Germonta ve Verdiho La Traviatě, Marcella v Pucciniho Bohémě či titulní roli Falstaffa ve stejnojmenné Verdiho opeře. V městě na Dunaji získal spoustu přátel a dodnes vzpomíná na plavby se slovenskými otužilci v Dunaji a na jezeře Draždiak.

Vraťme se však v čase o kousek zpět. Pokud nelze brát v potaz angažmá Richarda Haana ve sboru, začaly jeho ‚námluvy‘ se zlatou kapličkou počátkem 80. let. Ztvárnil zde nejprve jako hostující pěvec několik postav např. Petra Voka v Pauerově Zuzaně Vojířové, Tomeše ve Smetanově Hubičce, krále Vladislava ve Smetanově Daliborovi. Byla mu nabídnuta příležitost nastudovat postavu Lescauta v Pucciniho Manon Lescaut. Nové personální vedení však prosazovalo jiné pěvce a tak tuto roli, přestože se na ni pečlivě a poctivě připravil, nakonec nezpíval. Richard Haan byl osloven v roce 1986 nabídkou stálého angažmá, kterou odmítl. Jak se později ukázalo, udělal krok správným směrem, neboť jeho čas měl teprve přijít. Prozatím na prknech Národního divadla a Smetanovy opery nadále hostoval a byl přítomen i událostem v listopadu roku 1989, kdy členové divadelního souboru vstoupili tak jako jiní umělci do stávky na podporu demokratizace v Československu.

Svobodné poměry znamenaly počátek změn v divadelním světě, neboť se ze Smetanova divadla stala Státní opera a tato instituce administrativně dosud propojená s Národním divadlem se stala zcela nezávislou. Nových příležitostí se dostalo i Richardu Haanovi. Dostával nyní více prostoru a stal se stálým hostem Státní opery. Účinkoval téměř ve všech nových či nově nastudovaných inscenacích, např. v titulních rolích Verdiho oper Rigoletto a Nabucco, jako Paolo Orsini ve Wagnerově Rienzim, Guglielmo v Mozartově Cosi fantutte, Jago ve Verdiho Otellovi, Hrabě Almaviva v Mozartově Figarově svatbě, Jochanaan ve Straussově Salome, George Germont ve Verdiho La Traviatě, Kalina ve Smetanově Tajemství, Escamillo v Bizetově Carmen, Amonasro ve Verdiho Aidě, Telramund ve Wagnerově Lohengrinovi, Rangoni v Musorgského Borisi Godunovovi, Tomský v Čajkovského Pikové dámě, Monforte ve Verdiho Sicilských nešporách aj.

Účinkování v zahraničí

Richard Haan těší svým uměním publikum nejen ve své vlasti, ale také za jejími hranicemi. Před pádem železné opony bylo možností cestovat poskrovnu, obzvláště do západní poloviny světa a do jisté míry se tato omezení týkala i světa opery. Více příležitostí se naskytlo s postupným uvolňováním politických poměrů v 80. letech. Richard Haan se poprvé účastnil zahraničního uměleckého zájezdu v době, kdy byla jeho domovskou scénou Janáčkova opera v Brně. Soubor uskutečnil cestu do Itálie, při níž byla propagována tvorba českých umělců, zejména opera Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Další zemí, kterou Richard Haan v rámci své umělecké činnosti mnohokrát navštívil, bylo Lucembursko. Umělecký kolektiv Janáčkovy opery zde zaznamenal velký úspěch s díly Bedřicha Smetany a také úspěšně inscenoval opery La Traviata Giuseppe Verdiho či Bohéma Giacoma Pucciniho. Po roce 1989 se pochopitelně počet zahraničních cest zvětšoval. Oblíbenou destinací, kam byla brněnská a pražská opera často zvána, se stalo Japonsko, kde Richard Haan účinkoval v několika desítkách zájezdových představení. K obzvláště úspěšným vystoupením, která místní konzervativní publikum přijala velmi kladně, patřila titulní role Dona Giovanniho ze stejnojmenné Mozartovy opery. Souostroví vycházejícího slunce nebylo jedinou mimoevropskou zemí, ve které Richard Haan pomáhal šířit dobré jméno české kultury. Měl možnost navštívit také Spojené státy americké a pro operního pěvce velmi exotickou zemi – Venezuelu. Vystupoval zde převážně v operách Richarda Wagnera. Při těchto cestách nezanedbával ani plavecký trénink. Otužování se věnoval i v přírodních podmínkách v Lakewoodu, kde jeho počínání vzbudilo mezi místními obyvateli velký zájem. Dalším plaveckým zážitkem Richarda Haana, tentokráte z Izraele, byla možnost zaplavat si v Mrtvém moři, neboť voda obsahuje nadměrné množství soli a podmínky pro plavbu jsou velice specifické.

Richard Haan vkročil do první dekády 21. století pracovně i sportovně plně vytížen. Navíc vstoupil do oblasti literární tvorby a společně s publicistou Jiřím Levým napsal po úspěšné přeplavbě kanálu La Manche knihu o své životní, pěvecké i plavecké dráze. Nastudoval další role, jejichž interpretací se plně začala projevovat vyzrálost jeho pěveckého projevu, podpořeného i výraznými hereckými schopnostmi. Pomyslná křivka jeho úspěchů doznávala stále strmější polohy směrem vzhůru. Na obou pražských operních scénách se zaskvěl jako Enrico v Donizettiho Lucii di Lammermoor, Hamlet v Thomasově Hamletovi, Revírník Janáčkově Lišce Bystroušce, Carlo Gérard v Giordanově Andrea

Chénierovi. Těžištěm prezentace pěveckého umění Richarda Haana bylo nadále účinkování v operách Richarda Wagnera a zejména Giuseppe Verdiho. Je zde však jedna role, která mu posléze přinesla ocenění nejvyšší. Dne 18. září 2003 mělo premiéru nové nastudování d’Albertovy opery Nížina, v němž Richard Haan ztvárnil postavu Sebastiana. Tuto roli interpretoval i v Národním divadle v Brně. Jeho výkon byl natolik mimořádný, že zaujal odborné kolegium herecké asociace a byla mu, v několikaletém intervalu dokonce dvakrát, za pražskou i brněnskou inscenaci, udělena nominace na cenu Thálie. Richard Haan proměnil druhou nominaci ve vítězství a stal držitelem tohoto prestižního ocenění za rok 2010.

Richard Haan se vrátil také do Košic, svého rodného města, v jehož divadle měla dne 21. října 2011 premiéru Verdiho opera Nabucco, v níž ztvárnil titulní roli. Tímto vystoupením završil úspěšný rok se dvěma jedničkami na konci. V jeho průběhu se mu dostalo také příležitosti opětovně interpretovat úlohu hraběte Luny z Verdiho opery Trubadúr. Stalo se tak v novém nastudování tohoto hudebního díla na scéně Státní opery v Praze. V roce 2012 byla Richardu Haanovi nabídnuta možnost spolupráce se dvěma divadly – Josefa Kajetána Tyla v Plzni a Antonína Dvořáka v Ostravě. Na prknech prvně jmenované scény ztvárnil roli inkvizitora Barnaby v Ponchielliho opeře La Gioconda. V Ostravě se zhostil úlohy čaroděje Ismena v Dvořákově opeře Armida. Také v roce 2013 pokračoval Richard Haan ve své pěvecké činnosti. Jeho prvním premiérovým vystoupením v Praze byla nově nastudovaná role Oliviera Lascotta, delegáta Salamander Syndicate ve Franzově opeře Válka s mloky. Richard Haan je nyní na vrcholu své umělecké dráhy, patří mezi opory souboru Státní opery. Spolupracuje s mnoha dalšími divadelními scénami u nás doma i v zahraničí.

Potomci Borise Haana

Nejstarší syn Boris Haan nadále spojil svůj život s rodným městem Pardubicemi. V červenci roku 1979 se oženil s Evou Stočesovou. Z tohoto manželského svazku se narodily dvě děti – nejprve dne 9. ledna 1980 dcera Monika a posléze dne 7. září 1982 syn David. Druhorozená Jiřina vstoupila do svazku manželského v prosinci roku 1994. Jejím manželem se stal též pardubický rodák Ladislav Dvořák, který se narodil dne 28. 2. 1965. Nejmladší syn Vladimír se oženil dvakrát. Jeho první manželkou se stala Taťána

Tomšovicová. Z tohoto manželství se narodil dne 13. června 1985 syn Martin. Jedná se o jediného Borisova potomka, jehož rodným městem se nestaly Pardubice, ale Strako nice. Druhou chotí Vladimíra Haana se stala Zdeňka Bláhová, narozená dne 18. února 1958 v Pardubicích. Sňatek manželé uzavřeli v témže městě dne 25. června 1994. Z jejich vztahu vzešly dvě dcery, obě se narodily v Pardubicích – dne 14. října 1990 Martina a dne 1. prosince 1994 Michaela. Příslušníci poslední generace rodu Haanů nemají prozatím žádné potomky.

Dvě nejvýznamnější postavy rodových dějin – Jana Kryštofa Haana, lékaře a městského fyzika v Plzni, prvního příslušníka rodu žijícího v zemích Koruny české a Richarda Haana, operního pěvce, jenž je hlavou rodu v současnosti, dělí moře času hluboké více než tři století. Věhlas Jana Kryštofa Haana kdysi přesáhl hradby města Plzně natolik, že za svou obětavou a poctivou práci obdržel ocenění v podobě udělení nobilitace a erbu. Jeho potomci udrželi po dlouhou dobu, i ve víru překotných událostí 20. století, povědomí o svém společenském zařazení. Věhlas Richarda Haana přesáhl nejen pomyslné či skutečné hradby měst, s jejichž divadly spojil svůj umělecký osud, ale zejména hranice České republiky. Jeho pěvecké umění nebylo oceněno erbovním diplomem, ale cenou Thálie. Předkové Richarda Haana by byli na svého potomka hrdi – podařilo se mu beze vší pochybnosti obnovit rodovou slávu.

Dějinné osudy členů rodu Haanů z Löwenbergu byly donedávna, obdobně jako je tomu u osudů mnoha obdobně nobilitovaných rodin z řad nižší šlechty, částečně zaváty prachem zapomnění. Teprve nedávno se podařilo, zásluhou objevů erbovního privilegia a zejména dochované části rodového archivu, vynést na světlo cenné střípky, které v poněkud jasnějších konturách osvětlují osudy zejména těch příslušníků rodu, kterým bylo souzeno žít v období moderních dějin.

Pozn. 1. Autor respektoval přání některých žijících potomků rodu Haanů z Löwenbergu a neuvedl v textu určité souvislosti, u nichž vzhledem k jejich závažnosti je předpoklad zveřejnění s časovým odstupem.

Pozn. 2. Názvy některých operních děl byly autorem ponechány v původní podobě vztahující se k jazykovému originálu, v němž byla tato díla zkomponována.

Stanislav Vaněk