„Jedna z nejhezčích věcí na cestování je, že když člověk vyjede do světa, najednou ho celý začne vnímat jako svůj domov. Má na něj vzpomínky, a když čte o Číně, tak už to pro něj není vzdálená země, ale místo, kde byl před třemi roky, a zprávy z ní si personifikuje. Viděl jsem tamní mokré trhy, takže si dovedu představit, jak vypadají, a je to pro mě mnohem osobnější, protože tam mám přátele. Každá země, kterou jsem navštívil, mě zajímá o trochu víc než předtím, a když o ní čtu, tak si všechno představuju v kulisách, které jsem viděl. O to je to pro mě smutnější,“ říká Ladislav Zibura, jehož druhá pouť před osmi lety vedla z Český Budějovic do evropského ohniska pandemie – Itálie. „Je to pro mě země, jejíž půlku jsem prošel pěšky, když jsem šel do Říma, a teď si vzpomínám na ty dobrosrdečné stařečky na vesnicích, se kterými jsem popíjel kafe, hrál pétanque a domino a vím, že někteří z nich možná už nežijí,“ připouští sedmadvacetiletý cestovatel v pořadu Luděk Staněk se baví, ale zároveň dodává, že je optimista.

„Vždycky přijde nějaká situace, kvůli které máme pocit, že končí svět, jak ho známe. Každý ví, co dělal 11. září, protože tehdy jsme si mysleli, že všechno bude jinak. A ono se to nestalo. Každý si pamatuje, co dělal při povodních v roce 2002, kdy jsme si taky mysleli, že naše země už nebude jako dřív, a nakonec jsme z toho vzešli silnější. Pevně proto věřím, že se to stane i v tomhle případě,“ neklesá na mysli Zibura, který se nebojí ani zákazu cestování nebo nesnášenlivosti vůči cizincům.

Marie Horovitzová