Její otec byl krejčí a se svou ženou nadšený divadelní ochotník. Jiřina Salačová chodila do školy v Terezíně a poté se s rodinou přestěhovala do Prahy, kde se vyučila knihkupeckou účetní v hudebním nakladatelství Grando. Zhruba od svých patnácti let začala zpívat v Kühnově dětském sboru, stejně jako její bratr Vladimír, pozdější herec. Zpěv dále zdokonalovala studiem u J. Holečkové – Dolanské. Domluvila se s dvěma kamarádkami ze sboru a utvořily trio, které v únoru 1940 slyšel Karel Vlach a nabídl jim natočení gramofonové desky. Tak vznikly Sestry Allanovy – Jiřina Salačová, Věra Kočvarová a Radka Hlavsová, kterou později nahradila Máša Horová.

J. Salačová se později dala na sólovou dráhu, zpívala s orchestrem Karla Vlacha, ale později i s orchestry Gustava Broma a Václava Hybše. Ve své době byla velice populární, psala texty, hrála ve filmu. Po odchodu z orchestru Karla Vlacha a po narození syna, začala zpívat s orchestrem Ladislava Bezubky, kapelou Ferdinanda Petra a se soubory Lišáci a Pánkovci. Objížděla republiku s estrádními pořady. Na festivalu Bratislavská lyra v r. 1974 obdržela symbolickou zlatou lyru za zásluhy o rozvoj české taneční písně. Melodické písničky, jasný a čistý hlas, suverénní intonace a bezpečné nasazení tónu i v těch nejnáročnějších skladbách – to byla Jiřina Salačová.

V knize „Sláva chutná všelijak“ (Rudolf Mihola 1978) vzpomínala: „Dnešní zpěváci jsou poněkud jiní — je jiná doba, jiné názory a podmínky. Málokdo by si mohl dovolit nosit na vystoupení čtvrt roku stejné šaty jako my, ale tenkrát se ovšem tohle nesledovalo, neměli jsme, zvlášť ve válečné době, možnosti, a nikoho to snad ani nenapadlo. My jsme prostě zpívali a nikdo od nás nechtěl víc. Dnes se žádá totéž — s většími nároky na podívanou.“ Terezínská rodačka zemřela čtyři měsíce po svých sedmdesátinách.

Filip Uzel