U natáčení klidné novinky ve studiu, na oslavách i křtech nechyběl muzikant, kytarista i hráč na klávesy Ondřej Fencl. Petrovi Jandovi textoval nové hity, a Ondřej, spolupracovník Ústeckého deníku při koncertech s Lubiošem Pospíšilem v Ústí, měl v Jandových Olympic původně dokonce hrát. Ale nakonec to dopadlo jinak.

Petr Janda i Olympic k sobě neodmyslitelně patří, a tak to naštěstí zůstane. Album vyšlo u Supraphonu jako mimořádná událost k Petrovu jubileu. Je jasné, že melodické nápady nezapřou autora tak tisíce hitů, složil je hlavně právě pro své Olympic. Přece je jeho nové sólové album v mnohém jiné. Je to jisté bilancování, vzpomínání, ne však odcházení.

Na CD si Janda zval víc hostů; má tu piano Petra Vondráčka, písni zní housle legendy Pavla Šporcla, nechybí Petrovi přátelé Jiří Stivín, Emil Viklický, Antonín Gondolán, Jiří George Kozel, Kája Mařík i Dobrý večer quintet. Základní sestavu tvoří o pár generací mladší hudebníci. V první řadě producent i bubeník Lukáš Pavlík (Chinaski), basista Adam Stivín, pianista i textař Ondřej Fencl, zpěvák i textař Lukáš Koranda. Na CD nechybí duet s Petrovou dcerou Martou Jandovou. „Chtěl jsem desku napříč žánry, tak jsem ji udělal. Z alba zní pop, rock, folk, klasika, jazz i písničky. Tedy žánry, kterými jsem do jisté míry prošel. Až si ji poslechnete, zjistíte, že to drží hezky pospolu. Budu rád, když se vám má deska zalíbí. Pěkný poslech i volume right!“ vzkazuje příznivcům Petr Janda. Jeho fanoušky čeká zejména 12 suverénních autorských písní. Desku vydal Supraphon na CD se speciálními bonusy, na vinylu i digitálně. O tom, že zpěvák, kytarista i skladatel má energie na rozdávání, svědčí samo album i turné k 60. výročí Olympic. Vyvrcholí speciálními koncerty 18. a 19. listopadu ve Velkém sále pražské Lucerny. Lístky již nabízí web Olympic i síť Ticketstream.

Ondřeji Fencle, kolik písniček jsi na Petrovu novinku napsal?
S Petrem už máme albem „Asi se mi nebude chtít“ zaokrouhleno na hezkých 25 společných kousků. Tady hraju většinu kláves, zpívám sem tam vokály, mám 7 textů a poprvé i jednu písničku, „Mladej kmet“, vlajková loď desky je komplet má. Unikátní je i v tom, že jsem Djanga přesvědčil, ať tam nehraje na kytaru, což se snad ještě nikdy nestalo. Je to takový šanson, zpívaný hlubokým basem, tím Janda oplývá, ale užívá ho sporadicky: v legendárních „Slzách tvý mámy“, v málo známém „Inzerátu“ ze stejné doby… a teď v „Mladém kmetovi“.

Která z nich je pro Tebe nejlepší, proč? I kvůli Petrově reakci na ni? Třeba i pro to, jak v ní zahrál Tvé sólo?
Nejvíc mě baví Mladej kmet a ne proto, že je to má písnička. Ta šansonová poloha je něco nového, co kupodivu Petrovi ohromně sedí. Nádherná je titulní folkovka „Asi se mi nebude chtít“, připomíná mi staré krásné šedesátkové songy květinového Olympicu.

To, že mu teď píšeš písničky, mně překvapil i proto, že jsi byl někdy předloni jedním ze dvou kandidátů na hráče na klávesy v Olympic, a nakonec kapela dala přednost kolegovi. Jaký je příběh Tvé spolupráce s Olympic i Petem samotným?
Kandidáti nebyli dva, bylo nás 70. Do finále jsme postoupili čtyři, já nakonec končil druhý za Pavlem Březinou. Stůl jsme vyčistili rychle, už tři týdny poté jsme začali společně dělat na desce Kaťata, kde mám pět textů. Trochu mě tehdy zamrzelo finále toho klání, které se vleklo a pak bylo oznámeno tak nějak netaktně, i vzhledem k obrovské podpoře, co jsem měl od fanoušků Olympic. Korunu tomu dal Blesk, který napsal, že zvítězil Pavel Březina, ale otiskl u toho moji fotku. Bylo to divný. Ale Django je upřímný, vyříkali jsme si to a jedeme dál. Bylo by škoda kvůli drobným bolístkám nepokračovat ve spolupráci, která trvá už asi deset let. I s Pavlem Březinou jsme v pohodě, včera jsme to zrovna docela do hloubky probrali na Petrově oslavě. Pavel se do Olympic hodí víc, je pokornější, já jsem zvyklý do všeho kecat, to by nedělalo dobrotu. Takže, s odstupem: dopadlo to, jak mělo. Olympic má super klávesistu jejich ražení a mně zůstal pestrý hudební svět kolem dalších legend jako jsou Luboš Pospíšil, Vláďa Merta, Oskar Petr a Honza Hrubý, můj vlajkový Hromosvod, Schodiště a tak. Kdybych hrál v Olympicu, tak o to přijdu. A ptáš-li se, jak jsme se k sobě dostali, tak Petr mě zná asi 15 let. Dělal jsem s ním jako novinář několik rozhovorů, hostoval nám na kytaru na jedné desce Hromosvodu… No a před 9 lety jsem mu psal, že mi přijde, že jim chybí mladí textaři, že to není na poslední albu ono, že to dře… že bych to zkusil. Petr řekl, ať něco pošlu - tak jsem poslal a jemu se to zalíbilo. První moje písnička „Noc horká jako dech“ se objevila na desce „Souhvězdí drsňáku“ z roku 2014, na dalším „Souhvězdí“ už jsem měl tři texty, na „Trilobitu“ najednou šest…

Jak jsi prožíval křest CD, čím pro tebe byl neobvyklý?
Neobvyklé bylo už jen hrát s Petrem Jandou. My jsme spolu párkrát v minulosti hráli, mimo jiné v rámci konkurzu do Olympic, ale třeba taky jsem zaskakoval s kapelou Souseďanka, má ji u nás v Posázaví a jednou jsem tam hrál místo Zdeňka Vlče. Co se týče křtu, tolik bulvárních novinářů na jednom place jsem ještě neviděl. A všichni mají teď na fotkách ukrajinskou vlajku, kterou mám na klávesách :)

Víš, proč má album právě toto jméno?'
To podle titulní písničky, je o tom, že se Petrovi asi nebude chtít na věčnost. Naštěstí na to fakt nevypadá, včera jsem byl na oslavě jeho 80ky a on je vitální zhruba jako běžní padesátníci. Možná mu poradila nějaký recept paní Bohdalová nebo Jaromír Jágr, kteří taky byli přítomní - a ve svých profesích jsou též cosi jako reklama na nesmrtelnost :)

Takže ona už i velká oslava Petrových 80. narozenin byla? Na co ses těšil, chystal jsi s přáteli dárky i překvapení?
Už byla v hotelu Les Palais. A byla velkolepá. Ode mě Petr dostal knížku básniček, flašku hodně dobré whisky a na ní zveršované blahopřání. Mimochodem, když jsme tam společně zahráli písničku „Mladej kmet“, přiřítila se ke mně Jiřina Bohdalová a že mě prosí, abych jí za čtyři roky napsal písničku k pětadevadesátinám, že si mě rezervuje :)

Objevíš se s přáteli na některém větším koncertu Olympic, na turné napříč Českem?
Asi ne. Už by bylo moc přeFenclováno. Ale jsem si jist, že se Petr co nevidět ozve s písničkami na další desku Olympic. On je fakt nezmar.

Jaká byla atmosféra ve studiu?
Pohodová. Točili jsme maximálně na dva pokusy, všichni dohromady, jak za starých časů. Na té desce je to slyšet - není sterilní, živá je, přirozená. Propast je fajn místo i tím, jak je odstřižená od velkoměstského ruchu: Uděláš pět kroků a jsi v přírodě, restaurace opodál je taková v dobrém slova smyslu stará škola, Petr je přátelský hostitel… Co dodat? Jedno z nejhezčích nahrávání, co jsem zažil. Rád vzpomínám na to, když přijel Pavel Šporcl. Původně jsem to odpoledne měl nahrávat já, ale najednou to bylo jinak - chvíli jsem byl naštvaný, že jedu ten den zbytečně, ale pak jsem jen se zvukařem Petrem Kovandou mohl být u toho, jak se Pavel rozehrává, jak si chystá svůj part, jak pracuje - vlastně jsem dostal zdarma hodinový bytový koncert Šporcla.

Čím jsi se inspiroval při psaní písniček? Dodal i sám Petr témata, textová či hudební? Přispěli něčím i lidé do duetů, i sama Marta Jandová?
Petr většinou má nějaký prvotní nápad, slogan, téma - a pak už je to na mně. Něco vezme hned na první dobrou, to byl třeba text „Tomu dala“, duet s Martou, vlastně písnička o prostitutce, která má ráda svojí práci; věru netradiční ploužák. A někdy je to na dlouhé lokte, pinkáme si to třeba sedmkrát tam a zpátky, až je úplně spokojený. To byl třeba případ songu J.S. Bach. Petr o textu musí být sám naprosto přesvědčený.

Překvapil tě i Petr Janda? Geniálním sólem, extra nápadem…?
Petr mě překvapuje kontinuálně tím, že je v osmdesáti vitální jako já, který jsem dvakrát mladší. Největší překvapení bylo, když nám vloni v létě pustil šestnáct demáčů, a všechno to byly silné písničky. Už tehdy mi bylo jasné, že z toho nemůže vzniknout blbá deska. Zvlášť s rytmikou Lukáš Pavlík - Adam Stivín.

A co další tvůrci? Třeba Lukáš Koranda? Či jiní zajímaví? Stivín, Kozel…
Lukáš Koranda je šikovný, mladý kluk s neotřelými textařskými nápady. Je super, že na to nejsem sám. Všechny čtyři jeho kousky na desce mě upřímně baví. Z dalších hostů bych jmenoval třeba Emila Viklického - ten když přijel na tu jednu těžce jazzovou písničku Střepy, co na desce je, tak jsem logicky vyklidil klávesovou stoličku. To je úplně jiná liga, než já. O Pavlu Šporclovi už tu byla řeč, vynikající je Matěj Ptaszek na foukačku… A hodně té desce dal koproducent i bubeník Lukáš Pavlík, jinak opora aktuálních Chinaski. Má cit pro písničku. A vybral skvělého basistu Adama Stivína, skromného kluka s vynikajícím groovem. Což mi připomíná, že uhrančivá je i flétna jeho táty v písničce „Asi se mi nebude chtít“ - uzavření oblouku.

Radek Strnad