„Olympic tu zahraje své největší hity. Můžete se těšit na velkolepou scénu a show!“ slibuje kapela. Za vstupné 680 korun si to vše lze v městě vína lze užít. Bubeník Martin Vajgl přijíždí v barvách své kapely krátce poté, co mu Supraphon vydal nové pestré řadové autorské album, lehce ironicky nazvané „Moc to neprožívej“. Toho se týkaly i otázky, které Deník rockerovi Martinovi Vajglovi položil…

Překvapilo mne, co píše váš web www.martinvajgl.cz. Že se podílíte na spoustě nejen rockových alb už z časů, než jste nastoupil k Olympic. Jsou podobně pestrá, jako vaše nové sólo…
S kapelami jsem začal ještě před revolucí. Je dnes úsměvné, že s jednou z nich, která byla organizovaná takzvaným Kulturním střediskem a na základě každoročních přehrávkových zkoušek dostávala honorářovou kategorii, musel být na mé jméno na agentuře napsaný jiný člověk, ještě mi nebylo osmnáct a nesměl bych dostávat honorář. Úsměvné, ale i kulturně činorodé časy a v té době se toho na scéně dělo mnoho. Na začátku 90. let jsem nastoupil do kapely Vltava geniálního autora Roberta Nebřenského, dělali jsme pro mě velmi inspirativní osobitou hudbu. To mě tehdy hodně formovalo. No a od toho se to pak odvíjelo dál, často i víc kapel paralelně.

Na které ty časy nejradši vzpomínáte? Které vás nejlépe nasměrovaly k dnešku?
Rozhodně zmíněná Vltava, to mi v paměti symbolizuje devadesátky. Důležitý mezník ale byla i spolupráce s Wanastovkami, začala v roce 2000 na desce „Hračky“. Tam se to symbolicky překlopilo do jiné etapy.

Je to na 56 CD. I Čechomor, Vltava, Luboš Pospíšil, Olympic, Kamil Střihavka, Aleš Brichta Trio, Wanastovy Vjecy, jste univerzální. Znamená to spoustu pestré práce i inspirace?
Je to vždy oboustranné. Umí-li muzikant nabídnout různé vyjadřovací polohy a mění stylové pojetí v závislosti na projektu, je na další projekty zván jako jistota výsledku. Na druhou stranu lidé jsou zvyklí škatulkovat a nedělá jim nejlíp, když musí měnit nějakou přihrádku, do které si hráče umístili. Mají nejraději, když můžou říct „tamto je jazzman, tam metalista“. Ale vy jim pak do toho hodíte vidle účastí na odlišném projektu… Pak jim chvíli trvá, než to začnou chápat. Stejného rizika se dopouštím teď s deskou. Jsem pro ně bubeník z kapel, které znají a najednou před ně jdu se svými písněmi a ještě si je zpívám. To je riskantní disciplína. Ale kdo mě zná, ten se nediví, protože písničky jsem psal už pro mé první kapely.

Čím je daná pestrost spoluhráčů na vašem novém poprockovém albu? Je to osvědčený tým?
Určitě tak lze mluvit o Terezce Chovítové. Je vynikající zpěvačka s širokým vyjadřovacím rejstříkem a krásnou muzikantskou pokorou. Dokáže ve studiu okamžitě vystihnout věci, které chcete do nahrávky dostat a nemá problém udělat jen do pozadí písně éterické sbory. Navíc hraje na kytaru i klávesy, takže je ideální pro využití v live kapele. A je navíc krásná, co víc si přát. Ale i další zúčastnění byli pro mě důležití. Měl jsem představu o aranžích a do jisté míry jsem měl nástroje definované už v demosnímcích, ale každý z nich přidal to pravé a pikantní koření, důležité pro výsledek.

Co má říci o albu termín dokončení každé písně i studio, kde vzniklo?
Datum dokončení písniček není až tak přesné, tam se jedná o den, kdy jsem všechny smíchané nahrávky poslal na mastering hotové. Písně vznikaly průběžně, hodně je točeno za dob Covidu, tehdy nešlo dělat nic, jen sedět ve studiu, psát písně, nahrávat je. Vlastně se dá říct, že díky Covidu ta deska měla čas vůbec vzniknout. Natáčel jsem vše v domácím studiu, nahrál si sám většinu nástrojů a teprve poté jsem si na to zmiňované koření pozval osvědčené spolubojovníky. Mastering pak byl v legendárním studiu SONO, věnoval se mu s péčí můj dlouholetý kamarád a spolupracovník na mnoha projektech Pavel Karlík.

Těší mě účast Norbiho Kovácse v písni „Co se nese větrem“. Je to ale jen výjimka, proč? Běžně ho znám a mám rád z Hlasova Tria…
Je to přesně ten důvod nemožnosti se při Covidu setkávat. Věřím, že při jiné konstelaci bychom toho s Norbim nahráli na desku víc. Norbi je kytarový básník a dokáže vykouzlit různé barevné obkreslovačky, které v mixáži skvěle fungují. I Ondřej Pátek, se kterým jsem potom točil další kytary dal soundu alba strašně moc. Je to výborný hráč, jeho sóla na albu jsou stylově přesně to pravé pro charakter muziky, které tu je.

Jak reagoval na album Petr Janda? Uslyšíme některou z Vašich novinek i na koncertě Olympic, či budou speciální vystoupení?
Petra jsem i požádal, aby mi po prázdninách tu desku pokřtil, to bude pro mě kmotr nejpovolanější. Nenajdeme u nás nikoho, kdo by napsal tolik úžasných písní a měl stále i ve svém věku chuť skládat a tvořit novou hudbu. Myslím si ale, že z toho důvodu ho i těší, pokud zůstane výhradním autorem olympického repertoáru a nemám ambici prosazovat do programu svůj materiál. Rád bych obnovil někdejší kapelu Zakopaný Romance a připravil koncertní program s nimi. Ale trochu se obávám termínů, s Olympikem koncertujeme hodně a diář není nafukovací. Minimálně na křtu si ale s Romancemi některé písně z desky dáme a pak se uvidí, jak půjde stíhat.

Které písničky ze svého alba si nejvíc ceníte a proč?
Děkuji Vám za tu otázku a jste první, kdo mi ji položil. Vím odpověď přesně, je to písnička Prorok. Mám k ní silnou vnitřní vazbu díky tomu, že popisuje přesně určitý příběh ze kdysi dávno, který byl pro mě důležitý. Jestli lze vůbec tu vrstevnatost věcí, které jsem se tam pokusil postihnout, na posluchače přenést, nedokážu říct, ale budu rád, když aspoň při poslechu zaujme k maximální vnímavosti a pozornosti.

| Video: Youtube

Využijí některou z písní i filmaři pro film či dokument?
To netuším, ale zatím mě nikdo o nic podobného nepožádal. Upřímně se domnívám, že pro účely filmového podkresu by byla vhodnější některá ze skladem mojí desky Disgraffiti z roku 2014, kde je instrumentální hudba s elektro-akustickými vlivy. Ale zpátky k nové desce. Z hlediska obrazového pojetí ty písničky nehodlám zanedbat a chystají se tři videoklipy k desce, první z nich má premiéru právě v den, kdy hrajeme s Olympikem koncert v Litoměřicích.

Věnoval jste některý song někomu ze svých blízkých, žen či dětí?
Ano, protože pro mě byli byť leckdy bolestnou inspirací a promítá se to v mnoha textech z desky. A dotyčné osoby to, myslím, vědí, takže jmenovat je nebudu.

Děkuji za odpovědi, Radek Strnad