Irena Obermannová (1962)
* spisovatelka a scénáristka
* Napsala řadu úspěšných románů, některé zpracovala do filmové podoby.
* Výběr z bibliografie: Frekvence tygra, Divnovlásky, Deník šílené milenky, Láska jako Řím, Tajná kniha, Dopisy Kafkovi

Na přelomu století se šťastný svět začal pomalu a jistě kamsi vytrácet, odstartovala to tragédie 11. září 2001, na níž postupně navazovaly další a další pohromy - teroristické útoky, živelné katastrofy, utečenecká vlna a nyní celosvětová pandemie. Místo zájmu o kulinářství začal naše vnitřnosti svírat strach. A ten se postupně stal komoditou, nástrojem, s nímž politici obratně operují, podle toho, jak zrovna potřebují.

Když začínal automobilový průmysl, řidiči museli jezdit v helmách - co kdyby se vybourali? S rozmachem aut se od tohoto přehnaně opatrného opatření ustoupilo, projevilo se jako nesmyslné. S oblibou cyklistiky začal v Česku bujet obchod se strachem, vynalézala se důmyslná cyklistická brnění, boty, co se zaháknou do šlapek, rukavice, co málem samy řídí, hebké polštářky pod sedací svalstvo. Kolo přestalo mít mile přepravní funkci ve smyslu - sjedu ráno pro rohlíky a stalo se vymakaným tyranem pro vymakání lidského těla. Proč o tom píšu? Protože si myslím, že radostné funkce obyčejných věcí života jsou zásadní i v dnešních dnech.

A jaký je váš názor? Pište prosím na adresu nazory@vlmedia.cz. Vaše příspěvky rádi zveřejníme.

Pandemie je tu zas. Přesněji byla tu stále, jen způsob, jakým se o ní dozvídáme, prochází proměnami. Nyní se opět ocitá v centru dění a jde z ní strach. Dovolím si v této souvislosti připomenout geniálního antihrdinu české literatury: pana Teodora Munstocka, postavu, skrz níž spisovatel Ladislav Fuks stvořil krystalicky čistou metaforu strachu. Stejnojmenná knížka se odehrává za druhé světové války a pan Munstock je jakožto Žid zcela ochromen hrůzou z koncentračního tábora. To je jistě pochopitelné, ale on ještě než vůbec dostane příkaz k transportu, si začne doma vytvářet dokonalý koncentrační tábor, pečlivě se připravuje na utrpení, které ho čeká, spí na pryčně, hladoví a trpí zimou. Než však do koncentračního tábora skutečně odjede, přejede ho auto a on umírá. Takže místo, aby si užil svých posledních měsíců na světě, dobrovolně je protrpěl.

Nechováme se náhodou trochu podobně? Nebylo by možné, abychom se před novou globální pohromou jménem covid maximálně chránili a při tom normálně žili?

Nikoli pandemie, ale hrůza z ní je to, co nás ochromuje. Pojďme se spíš učit radostně žít v novém světě plném nebezpečí. Třeba nás ta nebezpečí učiní méně povrchními. Moje maminka vždycky říkala, že důležité je, aby člověk udělal maximum a ostatní přenechal koňovi, ten má větší hlavu. A moje mamnika měla vždycky pravdu.

Názory zde zveřejněné přinášejí různé pohledy publicistů a osobností, ale nevyjadřují stanovisko Deníku.