Kliknutím zvětšítePřesun z peruánského Puna do Bolívie byl jeden z nejpohodovějších přejezdů vůbec. Nejenže jsme nakonec jeli přímým autobusem za cenu nepřímého, ale na hranicích se na nás nikdo ani nepodíval. Dostali jsme razítko do pasu v Peru, přešli jsme most a dostali jsme razítko v Bolívii. Skoro to vypadalo jako by si zaměstnanci odskočili jen odpočinout od ovcí, aby si popovídali s kolegy a rozdali pár razítek. V Bolívii v hraničním městě Desaguadero jsme posunuli hodinky, neb je tu o hodinu více než v sousedním Peru, naskočili zpět do autobusu, který nás dopravil až do města La Paz, které nás přivítalo vydatným deštěm.
La Paz je krásně položené neoficiální hlavní město Bolívie. Leží v údolí, které se rozbíhá do okolních strání. Naštěstí další dny bylo počasí opravdu přátelské, což nám umožnilo užít si město naplno. Vyšlápli jsme si na vyhlídku Killi Killi, která se nachází v centru a nabízí 360° pohled na celé město, v němž žije 1,4 milionu obyvatel. Prošli jsme si historické centrum a navštívili i známý trh Mercado de Hechiceria, kde se prodávají věci pro čarodějnické účely, například embria lam, seschlá mláďata alpak, různé byliny a podobně.
Ochutnali jsme víno z oblasti Tarija a byli jsme opravdu mile překvapeni. Opět jsme si nemohli nechat ujít fotbalové utkání, ne kvůli kvalitě místních fotbalových týmů, i když jsme šli na zápas nejsilnějšího ze tří lapazských týmů, ale kvůli samotnému stadionu, protože stadion v La Paz Estadio Hernando Sites – stadio Olympico (3.637 m n. m.) je nejvýše položený fotbalový stadion uznávaný asociací FIFA. Hrály proti sobě domácí The Strongest a Blooming, kteří si od domácí party odnesli debakl 6:0.
Na další den jsme si domluvili jízdu na kolech po nevalně proslulé silnici smrti „Death Road". Ráno nás vyzvedlo auto s koly i průvodcem Leonardem a dozvěděli jsme se, že další účastníci na poslední chvíli odřekli. Tudíž jsme měli řidiče i průvodce jen pro sebe, což bylo super. Začínalo se u jezera La Cumbra ve výšce 4700 metrů nad mořem, kde jsme na sebe navlékli chrániče a cyklooblečení, dostali základní instruktáž, nasedli na kola a vyrazili na první úsek cesty, který se jel po asfaltce zhruba 45 minut až do Unduari. Osahali jsme si kola a v Unduari zaplatili první poplatek za vstup na silnici, naložili opět kola na auto, neb nás čekal osmikilometrový úsek do kopce, na což nejsou kola přizpůsobena.
Poté pak už konečně samotná, nezpevněná silnice smrti, kde dříve umíralo kolem 300 lidí ročně. Teď je silnice už jen turistickou atrakcí a velké autobusy či nákladní vozy zde nesmějí jezdit. Na začátku jsme měli mlhu a zimu a s klesáním se počasí měnilo, přišlo sluníčko a s ním i teplo. V Cerro Rojo jsme zaplatili druhý poplatek, dostali od našeho průvodce svačinu a pokračovali v klesání s úchvatnými výhledy a průjezdy pod vodopády. Po 63 kilometrech, kdy jsme sklesali až do výšky 1200 metrů do osady Yolosa, jsme byli v cíli, kde jsme si dali asi to nejdražší pivo v životě na oslavu, že jsme přežili. Poté nás čekal oběd formou bufetu a památeční trika, nezapomenutelný zážitek.
Z La Pazu jsme přejeli autobusem do Orura, kde jsme stihli oběd a hned přeskočili do autobusu do Uyuni, který je teď již celkem rychlá záležitost, na úseku byla udělaná nová asfaltová silnice. Průvodce starý tři roky nás informoval, že cesta zabere osm hodin a my jeli zhruba čtyři a půl, díky bohu za pokrok. Jen co jsme vystoupili z autobusu, odchytla nás slečna ohledně výletů na solnou pláň, nabídla nám slušnou cenu, a tak jsme se domluvili na další den.
Výlet na největší solnou pláň na zemi na Salar de Uyuni, která se rozprostírá na 10 582 km2, je ve znamení narozeninového dne, a to nejen Dana, ale i další účastnice zájezdu. V džípu nás bylo sedm plus řidič Diego, a jelikož narozeninová účastnice byla z Argentiny, kde národním nápojem je fernet, koluje po celou dobu výpravy autem cola s fernetem. První zastávka byla na hřbitově vlaků „Cementerio de Trenes", kde se nachází řada lokomotiv a vagónů, které dovážely nerostné bohatství z pouště do civilizace. Zastávka byla u proslulého pomníku Dakaru a v solném hotelu, kde z piknikového koše Diego vybalil celkem slušný oběd.
Od hotelu jedeme do prostoru nekonečné pláně, kde se tvoří krásné geometrické útvary na solné pláni. Užili jsme si i jízdu na střeše džípu, fotky za použití perspektivy i vodního odrazu. Opustili jsme Uyuni v brzkých ranních a chladných hodinách. V Avaroa, uprostřed pouště, kde se nachází jen pár buněk, které značí hranice, dostaneme výstupní razítko a rozloučíme se s Bolívií. Celník po nás chtěl nějaký poplatek, ale my jsme mu velmi dobře natrénovanou větou „No tengo dinero" oznámili, že nemáme peníze a on jen mávnul rukou, ať jdeme. Bolívie byla sice v rychlém tempu, ale zato opravdu nabitém.
5
1
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
