„Atmosféra je tu těžká, dusivá. Příliš nerozumím tomu, že tu lidé mohou žít," nechal se slyšet. Jako desetiletý židovský chlapec si Juraj Herz koncentračním táborem sám prošel. Snad i proto jej režisér Zbyněk Brynych k práci na filmu přizval. O pobytu v táboře, na Litoměřicku i své kariéře se rozpovídal v rozhovoru.

Do Terezína jste se po 52 letech vrátil kvůli vědecké konferenci. Přijímáte pozvání na podobné akce často?

Vůbec ne. Jednou jsem vystupoval na konferenci v Ravensbrücku, kde jsem byl v koncentračním táboře. Jsem totiž jeden z mála tamních přeživších, kteří ještě dokáží myslet a mluvit. Vždyť jsem byl v koncentráku jako malý kluk, bylo mi deset. Jinak takové akce nemám rád, nechce se mi na nich vystupovat. Do Terezína jsem přijel za Zbyňka Brynycha. Kvůli tomu filmu. Jemu tehdy bylo jednatřicet, mně dvacet sedm let. Od natáčení jsem tu nebyl.

Vzpomínáte na Litoměřicko?

Dobře si pamatuji jeden večer v Žernosekách. Místní nás k sobě pozvali do vinárny, kterou za režimu provozovali samozřejmě načerno. Poprvé jsem tam ochutnal víno. Do té doby jsem nepil. Nepil ani nekouřil. Naplno jsem se věnoval jediné neřesti ženám. Tam jsem tedy ochutnal žernosecké Müller Thurgau. Výtečné. Odtud má láska k vínu.

Jak jste se k natáčení se Zbyňkem Brynychem dostal? Filmařinu jste nestudoval.

Nejdřív jsem v rodném Kežmarku navštěvoval gymnázium. Odtamtud mě vyhodili a prý ať už se nevracím. Odešel jsem do Bratislavy studovat fotku. Obor jsem dokončil, ani nevím jak. Kresba, písmo, to pro mě bylo utrpení. Pak jsem odešel do Prahy studovat loutkoherectví, v ročníku jsem byl třeba s Janem Švankmajerem. Pracoval jsem v Semaforu, stále jsem však toužil po filmu. U Brynycha jsem hrál, znali jsme se. Pořád jsem se kolem něj točil, zajímal se o natáčení, až mi nabídl dělat mu asistenta. V Semaforu jsem dal okamžitou výpověď, tehdy to bylo jako opustit Národní divadlo. Spousta lidí mi to rozmlouvala. Třeba Miloš Forman. Říkal mi: „Podívej na mě, asistenta dělám léta a svoje filmy nikdy točit nebudu."

Zbyněk Brynych si vás možná vybral také kvůli vaší zkušenosti s koncentračními tábory.

Určitě. Jsou na té dnešní konferenci nějací Poláci? Já jim nemůžu přijít na jméno. To, jak se v koncentráku chovali, nezapomenu. Kradli, byla to zvířata. Francouzi zase chodili špinaví, zavšivení, nekoupali se. Fajn byli Holanďané. Když měli jídlo, pozvali nás na večeři.

Osvobodili vás Rusové. Vzpomenete na ten den?

Žádná jásavá radost se nekonala. Nevěděli jsme, co bude. Jestli můžeme jít, jestli v drátech už není elektrický proud. Domů jsem se dostával pět týdnů. Potuloval jsem se po Košicích, když se o mně doslechla teta z Kežmarku. Já, otec i matka jsme se doma nakonec zase sešli. Přesně za devět měsíců se mi pak narodil bratr. Nikdo přitom nevěřil, že přežijeme. Byli jsme tak hubení už před transportem. Ti silní a mohutní, co energii potřebovali a najednou ji neměli, zemřeli mezi prvními.

Ve čtvrtek jste oslavil osmdesátku, jak se cítíte?

Nepřijímal jsem žádné gratulace, neposkytoval rozhovory. Zkrátka jsem si vypnul mobil a doteď ho nezapnul. Není co slavit. Nebavme se o tom.