Josef Mašín, hrdina za II. světové války, absolvoval roudnickou školu

Před sedmdesáti lety nacisté popravili Josefa Mašína (26. 8. 1896 30. 6. 1942), jednoho z odbojové skupiny tzv. Tří králů.

Hrdina, který během první světové války bojoval v ruských legiích a účastnil se např. bitvy u Zborova, působil ve 20. letech jako důstojník také v Českých Budějovicích a Jindřichově Hradci.

Vlastenectví, odvahu a statečnost vštěpoval tento absolvent roudnické střední školy také svým třem dětem (Ctirad 1930 2011, Josef 1932 a Zdeňka 1933). Po válce se tak proti nové komunistické totalitě postavili jeho oba synové, jež projevili statečnost jako kluci i za války. Dnes žije v USA už jenom mladší z bratrské dvojice Josef, který Deníku poskytl rozhovor.

Jakou roli ve vašem životě hraje vzor vašeho otce? Vzpomínáte si na jeho činnost za války?

Náš otec byl pro nás náš tatíček, kterého jsme si vážili a který nás miloval a vše by pro nás udělal. Měli jsme pevné rodinné svazky. To, že otec byl statečný vlastenec, to pro nás bylo samozřejmé. Otec byl naším vzorem. Tak jak jednal on, jednali jsme i my, a to proto, že jsme tak byli vychováni. O jeho činnosti během války jsme se dozvěděli až po jejím skončení.

Jednou v noci, když už byl na útěku před gestapem a skrýval se v ilegalitě, se vrátil k vám domů, a tenkrát jste ho mohli vidět naposledy. Vzpomínáte na to noční setkání?

Tu chvíli, kdy se na nás přišel v noci podívat, jsem bohužel prospal. Byla to vlastně jeho poslední návštěva, návštěva na rozloučenou. Byl to jen bratr Radek a sestra Zdena, kteří se probudili a ještě jej viděli. Zdeně to maminka ráno rozmluvila. Řekla, že se jí to jen zdálo, a Radka zapřísahala, aby nikomu nic neřekl. A tak jsem se to nedozvěděl ani já. Gestapákům, když se nás ptali, kde je náš otec, jsme museli věrohodně odpovídat, že nevíme a že je snad někde v Anglii. Jsem rád, že nás náš tatínek alespoň naposled všechny uviděl. Byl jistě šťastný.

Kdy jste se dozvěděl, že ho popravili? Jak jste tenkrát za heydrichiády žili?

Tomu, že se náš tatínek již nikdy nevrátí a že byl skutečně popraven, jsme uvěřili až po skončení války. Do té doby jsme doufali, že byl někam zavlečen a že se odněkud vrátí. Naše maminka zoufale pátrala po všech možnostech a hledala pomoc u bývalých tatínkových přátel z domácího i zahraničního odboje. Moc pomoci se jí však nedostalo. Během války byla naše rodina nejdříve vysídlena z Prahy, kde byl náš byt v Šárce často prohledáván gestapem v domnění, že zde najdou našeho otce. Návštěvy gestapa neustaly ani po našem přesunu do Poděbrad, ani po otcově popravě. Maminka byla posléze zatčena a strávila dlouhý čas ve vězení v Praze a později v Terezíně. O nás, tři malé děti, se starala naše babička spolu s hospodyní, což nás zachránilo od předání do výchovy v německé „arijské" rodině.

Účastnil jste se protinacistického odboje jako kluk a po válce jste dostal vyznamenání. Co jste tenkrát proti okupantům dělali? Báli jste se, nebo jste odboj brali jako dobrodružství, které je třeba udělat?

Pomohl jsem utéct ze zajetí důstojníkovi Rudé armády, kterému jsme pak poskytli přístřeší v našem poděbradském domě v ulici Na Chmelnici. Později jsme se postarali o to, aby se prostřednictvím plukovníka Františka Vaňka dostal k partyzánům. Ke konci války jsme s Radkem rozbíjeli německá válečná letadla a vozidla dopravovaná vlaky, když se takový transport zastavil před vjezdem do poděbradského nádraží.

S Radkem jsme také vybudovali přístřeší pro uprchlé židovské vězně z vlakových transportů, kde se nějaký čas skrýval i „náš" rudoarmějec spolu s dalšími uprchlíky. Nikdy jsme to nebrali jako nějaké dobrodružství. Bylo to přirozené. Na všem spolupracovala celá naše rodina, počítaje v to i naši hospodyni, která pocházela ze sudetoněmecké rodiny, česky mluvila lámaně, ale považovala se za Češku.

Po válce jste pak bojovali i proti komunistům. Co bylo tím hlavním motorem k vaší činnosti, nenávist vůči komunistům, vzor otce, rodičovská výchova, že za demokracii a svobodu se musí nasadit život?

Během války jsme vzhlíželi hlavně k našim západním spojencům, ale byli jsme též vděčni Rudé armádě za osvobození naší vlasti. Po válce jsme očekávali, že osvobozená republika bude pokračovat i nadále na své demokratické cestě. Překvapení pro většinu obyvatelstva, stejně tak jako pro nás, přišlo s komunistickým ozbrojeným pučem v únoru 1948. Komunisté jasně ukázali, že nehodlají hrát podle pravidel demokratické společnosti. Následovalo zatýkání údajných i skutečných odpůrců komunistických praktik, jejich věznění a popravy. Mnohé z obětí těchto justičních vražd a omylů byli přátelé naší rodiny, vlastenci, kteří bojovali proti nacistům za osvobození Československa a pro další pokračování demokracie v naší vlasti. To byl pro nás okamžik, kdy jsme si uvědomili, že i my musíme nyní přispět k novému osvobození národa, tentokrát od komunistů. Otázka, za jakou to bude cenu, se podle našeho kréda nekladla.

Jak jste vnímal, že drtivá většina společnosti byla tehdy pokorná a loajální k totalitnímu režimu?

Mentalita českého národa prošla několika etapami vývoje. Staletí habsburské nadvlády zanechala své negativní stopy. První Československá republika vděčí za svojí existenci 75 až 100 tisícům dobrovolníků, členům ruských, francouzských a italských legií. Byli to většinou vojenští zběhové z rakouskouherské armády, bezdomovci, toužící po vlastní zemi. Aby tohoto cíle dosáhli, museli bojovat proti vlastním krajanům, často i členům svých rodin, kteří vynuceně ale i nevynuceně hájili prapory svých utlačovatelů. Již tehdy to byla mizivá menšina, tedy nic nového. Muži této doby jsou výstižně personifikováni Jaroslavem Haškem v jeho nezapomenutelných Osudech dobrého vojáka Švejka.

Do boje proti nacismu se pak za druhé světové války aktivně zapojil také jen zlomek obyvatelstva. I tenkrát někteří odcházeli bojovat do zahraničí.

Za nacistické okupace Československa, před uznáním exilové vlády západními mocnostmi a Sovětským svazem, což se stalo 18. července 1941, se aktivního boje v armádách Francie a Anglie zúčastnilo maximálně 10 000 Čechů a Slováků. Aktivních odbojářů v okupovaném Protektorátu Čechy a Morava pak nebylo více jak několik tisíc občanů, reprezentovaných převážně demilitarizovanými vojáky. Nebýt Gabčíka, Kubiše a jejich spolupracovníků, Československá republika, jak jsme ji znali z období prvních dvaceti let její existence, by asi neexistovala. Proti těmto bojovníkům stály často vedle německé soldatesky a gestapa i oddíly české policie. Slovenské jednotky později bojovaly po boku wehrmachtu na východní frontě. Desetitisíce se staly obětmi nacistické zlovůle, mnozí zemřeli v koncentračních lágrech, nebo byli popraveni. Česká veřejnost, věrná tradici, dění jen přihlížela, nebo kolaborovala. V posledních dnech Třetí říše se ovšem „partyzánské a odbojové"' jednotky rozrostly do mnoha tisíců.

Jak jste se pak smiřovali s tresty smrti nebo vězení ve vykonstruovaných procesech s válečnými hrdiny, střelbou na hranicích, životem v nesvobodě?

Po převzetí moci komunisty to byla opět jen hrstka těch, kteří se těmto zločincům aktivně postavili na odpor. Byli to ti, kteří po odchodu z vlasti spolupracovali se západními demokratickými mocnostmi jako agenti chodci, vstupovali do vojenských složek těchto zemí, nebo před rokem 1955 do „služebních jednotek" americké armády v Západním Německu, kde sloužili se zbraní v ruce v očekávání vzniku třetí světové války. Počítám, že těchto lidí nebylo více jak dva a půl tisíce. Z komunistického tisku a z rozhlasových zpráv po roce 1948, popisujících procesy s „agenty západu, diversanty a záškodníky," muselo obyvatelstvo nabýt dojem, že se jedná o rozsáhlý domácí odboj. Se smutnou skutečností, že těch, kteří proti komunistům skutečně po čtyřicátém osmém roce bojovali, bylo tentokrát méně než kdykoliv před tím v historii této země, jsme se seznámili teprve po rozpadu sovětského bloku a zhroucení světového komunismu. Většina z těch 200 tisíců lidí, kteří prošli komunistickými věznicemi ČSSR, byla opět jen pouhými obětmi komunistického násilí. Osvobození od komunismu bylo Čechům a Slovákům darováno. V Československu totiž neexistovalo žádné hnutí nebo osobnost, které by si přály skutečný konec komunismu.

Myslíte si, že kdyby váš tatínek přežil válku, tak že by se pustil znovu do boje za svobodu a demokracii proti komunistům a že by ho pak zřejmě popravili komunisti?

Jsem o tom pevně přesvědčen. Jsem si však také jist tím, že s tou popravou, došlo-li by k ní, by to komunisté neměli lehké.

Radek Gális

Generálmajor Josef Mašín

Josef Mašín se narodil 26. srpna 1896 v obci Lošany u Kolína. V letech 1912-15 studoval střední zemskou školu v Roudnici nad Labem. V roce 1915 odjel na ruskou frontu, kde dezertoval a vzdal se Rusům. Bojoval pak v Československých legiích v 1. čs. střeleckém pluku. Několikrát byl zraněn. Bojoval v bitvách u Zborova, u Bachmače a na transsibiřské magistrále. Po návratu se stal štábním kapitánem čs. armády. V letech 1923-27 sloužil u dělostřelectva v Českých Budějovicích a od roku 1927 do roku 1928 v Jindřichově Hradci. V letech 1928-1939 sloužil jako zástupce velitele pluku u 1. dělostřeleckého pluku Jana Žižky z Trocnova v Ruzyni. V březnu 1939 byl degradován z důvodu neuposlechnutí rozkazu neklást odpor okupantům. Po odchodu z armády bojoval proti okupantům, s Josefem Balabánem a Václavem Morávkem utvořil legendární skupinu Tři králové. Získávali zpravodajské informace, zbraně, tiskli ilegální materiály a prováděli sabotáže. Josef Mašín byl dopaden gestapem 13. května 1941 v Praze Nuslích. Byl vyšetřován, mučen ale nikoho neudal. Několikrát se pokoušel zabít, ze strachu, aby nezradil. Byl popraven měsíc po atentátu na Heydricha 30. června 1942 na Kobyliské střelnici a jeho poslední slova jsou: „Ať žije Československá republika!" zdroj a foto: www.cs.wikipedia.org