V Česku jich jsou stovky. „Kameny zmizelých“, mosazné destičky zasazené do dlažby, pozornosti chodců neuniknou. Zastaví se a skloní hlavu, aby si přečetli, co je na nich vyryté. To je smysl projektu Stolpersteine, který upozorňuje na místa, kde žily oběti holocaustu.
Jeden takový vyčnívá mezi dlažebními kostkami u domu číslo 105 v Bohušovicích nad Ohří. Žila v něm Marta Neužilová spolu se svými třemi bratry ve smíšené rodině. Otec árijec pracoval v lovosické chemičce, před vypuknutím války zemřel na otravu krve. Matka Olga, Židovka, pak měla co dělat, aby děti uživila.
„Pamatuji se, že rodiče mé maminky žili v Lovosicích a po obsazení Sudet je transportovali do shromaždiště u ploskovického zámku. Maminka je ještě chtěla vidět, posadila mě na kolo a vypravila do Lovosic, po cestě nás však zastavil nějaký pán a rozmluvil jí to, aby zbytečně neriskovala. Od té doby jsme o dědovi a jeho rodině už neměli žádnou zprávu,“ vypráví Neužilová.
Její maminka poté předávala potraviny a vodu Židům, kteří přijížděli s transporty do Bohušovic a chodili odtud pěšky kolem jejího domu do terezínského ghetta.
„Později zprostředkovávala kontakty mezi jeho obyvateli a příbuznými ve vnitrozemí. Když musela nosit hvězdu a mohla cestovat jen 500 metrů od domova, posílala zprávy, léky i potraviny po nejstarším synovi Stanislavovi,“ líčí pamětnice.
Gestapo brzy zostřilo dohled nad ghettem a pomoc jeho obyvatelům se vdově stala osudnou.
„V srpnu 1942 stráž zadržela Standu při předávání pomoci Židům a nato si došla si i pro mě i maminku. Na policejní stanici v ghettu nás věznili. Mě pustili po měsíci, bratra po třech. Maminka byla v ghettu celý rok a poté ji jako odsouzenou odvezli do Malé pevnosti. Tehdy jsme žili u babičky v Bohušovicích, kam se nám na podzim 1943 donesla zpráva, že maminka půjde transportem z Terezína. Čekala jsem brzy ráno u nádraží a tehdy uslyšela naposled, jak vykřikla mé jméno,“ dodává Neužilová.
O osudu Olgy Klicperové a jejích rodičů a bratrů se dlouho nic nevědělo. Neužilová se o smrti své maminky v Osvětimi dozvěděla až ke konci války. Její jméno je spolu s dalšími 21 jmény bohušovických obyvatel, kteří zahynuli v koncentračních táborech a nacistických věznicích, vepsané na desku umístěnou v radnici.