Vydejte se s námi na dobrodružnou cestu do pravěku! Konkrétně do druhohor, asi 90 milionů let zpátky časem. Bylo to období svrchní křídy. Po souši se proháněli obrovití dinosauři, jak je známe z filmů Karla Zemana a Stevena Spielberga. Čechy byly tehdy zalité mořem, plným podivuhodných stvoření.

Důkazy nalezené na Radovesické výsypce

„Moře bylo nepříliš hluboké, to znamená kolem sta metrů, ale spíše méně,“ upřesňuje geolog Dolů Bílina Zdeněk Dvořák, který nás provází po Radovesické výsypce nedaleko severočeského města Bílina. Právě tady se při navážení horniny po hnědouhelné těžbě našly zkameněliny druhohorní fauny, jaké v České republice nemají obdoby.

Našly se v mořských usazeninách vápencích a slínovcích, jejichž charakter podle geologa ukazuje na velmi klidné prostředí s pomalou sedimentací, bez výrazných projevů silného mořského proudění či turbulence. Prostě podmořská pohodička…

Život u dna mělkého moře: od hub po obávané predátory

A jak v tomto moři vypadal život? Podívejte se na reprodukci olejomalby!

„Na dně mělkého šelfového moře jsou ve vápnitém bahně mořské houby. Žije jich tu řada druhů. Společně s mlži částečně nebo zcela zahrabanými v bahně. A jsou tu také ramenonožci, často přichyceni na schránkách jiných mrtvých organismů. Ti všichni filtrují mořskou vodu bohatou na plankton. Plankton celé společenstvo nejen živí, ale v podobě svých schránek produkuje většinu vápence padajícího ke dnu. Po dně nebo i v bahně pode dnem najdeme také řadu druhů plžů a několik druhů ježovek. Nad nimi se ve vodě vznášejí trhavými pohyby hlavonožci několika rodů většinou s pevnými vápennými schránkami chránícími je před útoky větších predátorů.

Samozřejmě zde také plave řada ryb, které se stávají obětí žraloků vrcholných predátorů moří té doby. Není vyloučeno, že mořský záliv navštívil nějaký ryboještěr,“ barvitě líčí, jak to v druhohorním moři v oblasti dnešních severních Čech vypadalo, Zdeněk Dvořák, spoluautor knížky Bílinské moře v době dinosaurů, která vyšla v edici Bílinské přírodovědné společnosti.

Právě v ní najdete obrázek z této strany.

Na obzoru země, dosvědčují fosilie větviček

Pokud jste četli předchozí řádky pozorně, jistě vás zarazilo spojení „mořský záliv“. Jestliže se tudíž ptáte, zda je země na obzoru, pak jde o naprosto logickou otázku.

Ano, nálezy suchozemské flóry a zuhelnatělých dřívek ukazují na blízkost ostrova nebo pevniny porostlé vegetací. Zuhelnatělá dřívka jsou pozůstatky požárů pravěkých lesů. Větvičky a šupiny samičích šišek araukáriovitých dřevin svědčí o jehličnatém porostu okolní pevniny. „Právě araukáriovité dřeviny byly známými rostlinnými souputníky pravěkých dinosaurů,“ usmívá se Zdeněk Dvořák. „Z toho usuzujeme, že někde blízko dnešního města Bílina muselo být pobřeží, ostrov, případně poloostrov uprostřed velkého českého moře.“

Co o mořské fauně šelfového moře druhohor také víme

Co dalšího zajímavého víme o mořských živočiších, jejichž zkameněliny se ve vápencových horninách z okolí Bíliny našly?

Obávaní žraloci byli podobní dnešním, tedy i stejně velcí, a v moři u Bíliny moc často nerejdili. Jejich zubů se tu totiž našlo jen málo. Ryby v zálivu tak mohly mít poměrně klidný druhohorní život…

Stávaly se jen obětí rakovců, tedy různorodé skupiny korýšů, v jejichž dlouhých norách a doupatech v bahně na dně se našly rybí kosti a šupiny.

Kelnatky s chapadélky a kolonie mlžů

Zajímavé jsou také kelnatky, jejichž tělo připomíná kel přední konec schránky, kterým jsou zahrabány v mořském dnu, je rozšířen, zadní konec, který ční nad povrch, zúžen. Živočišnou potravu získávají pomocí chapadélek.

Nejhojněji tu vedle mořských hub ale žili mlži z čeledi inoceramů. Často tvořili celé kolonie jedinců nejrůznějších velikostí. Například mlž Gastrochaena s pevnou ulitou, podobnou rource až 20 cm dlouhé, která byla zřejmě zahrabána v bahnitém dně, kde pročišťovala sediment na dně. K pohybu v tomto prostředí sloužila mlžům vysunutelná noha.

V blízkosti inoceramů se vyskytovaly ježovky se schránkou s tenkými ostny, podobnými spíše ochlupení. Tyto jehlice dovolovaly ježovkám pohyb ve vápenném bahně, kterým se také živily, podobně jako žížaly konzumují hlínu.

Velmi vzácní tu byli koráli a hvězdice. „Našli jsme jen jeden druh korálu, a to šest kusů. Je velmi pravděpodobné, že bahnité dno moře nebylo pro jejich rozsáhlejší výskyt příhodné. Koráli totiž vyhledávají spíše místa s velmi čistou vodou, převážně v malých hloubkách. A pro symbiózu s řasami potřebují dostatek světelného záření nezbytného k fotosyntéze,“ vysvětluje Zdeněk Dvořák.

Zpracovali Ivo Chrástecký a Hana Vojtová