Zato v kraji, kde už dávno nebyl sníh a lidé chodili lehčeji oblékaní, řádění nabývalo vrcholné bujarosti. V habsburské říši, která zasahovala i do Horní Lužice, se dochovávaly zvyky v mnoha krajích velice podobné.

Kraj mezi Zhořelcem, Budyšínem a Žitavou obývali jak katolíci, tak evangelíci a příslušníci Jednoty bratrské.

Zvyklosti a masopustní reje ať v českých krajích, či v krajině lužické Panny Marie, se příliš neodlišovaly. Předkové, jak se dochovalo v ústním podání, ale i v písemných dokumentech a krásné literatuře obou slovanských národů, měli i za těžkých podmínek života smysl pro jemnou a rafinézní erotiku.

Zvyky s erotickým podtextem

Katolická církev sice na většině území sexualitu zahalovala do tajemna, i když to nemusí být tak docela vždy pravda, protože před svatbami uděloval farář manželům rady do života a padla-li otázka lásky mimo plození dětí, byla po ruce bible, kterážto pravila, že žena se má podvoliti muži v jeho potřebách. Basta fidli a bylo to. Chlapi si s tím starosti nikdy nedělali. Ale masopustní veselí, svatby, vynášení Morény a další zvyky dávaly dostatek inspirace pro intimní život a erotické projevy.

Byla-li však sexualita provozována jakkoli veřejně, pak byla řádně odsouzena a často i trestem smrti či vyhnáním ze země. Plození dětí a soužití manželů podléhalo důrazné kontrole jak sousedů, tak především vrchnosti. Masopust byl obdobím, kdy přece jen bylo dostatek příležitostí i pro skupinové hrátky či erotické projevy alespoň částečně veřejné. Kolektivní erotické hry bývaly často velmi oblíbené a mládež je provozovala již ve vyšší třídě na konci školní docházky.

Populární mrkanda či divoká štokrlová

Jemnou masopustní erotickou hrou byla „mrkanda“. Při taneční zábavě se dívky posadily v kruhu na židle, za nimi pak bez jakéhokoli pořadí mládenci, přičemž jedna židle byla volná s mládencem. Ten si volil některou hlídanou dívku, byla-li její reakce rychlá a pro dívku mládenec vábivý, pak skočila k němu na židli a dala mu pusu. Tím už nebyla volná a k tanci si mládenec, kterému utekla, musel hledat jinou dívku. Hra nemusela vždy skončit přátelsky a pokud tanečnice připadla sokovi, pak mohl divočejší mladík vytáhnout i kudlu.

Vedle tanečních kreací byla oblíbena i hudební hra „štokrlová“, oblíbená v mnohých Rakousko-Uherkoříšských krajinách, obývaných Lužickými Slovany, a mající svůj původ z německého Stockerl – stolička.

Za hudby pochodovaly dívky s chlapci v kruhu okolo štokrlat. O jedno štokrle bylo méně než párů a když hudba smluveným znamením, obvykle úderem na buben, přestala hrát, usedal pár na nejbližší štokrle. Dva, kteří nenašli štokrle včas a zůstali stát, museli z kola ven. Povinností hocha bylo za vypadnutí z kola zakoupit partnerce štamprličku. Poté hospodský odebral další židli a hudba pokračovala. Nakonec zůstal jeden pár, který byl chasou společně na štokrle zvedán a nesen za potlesku a vychvalování šikovnosti tanečníků.

Rafinované tanečky

Když se zábava rozjížděla, muzikanti pro větší rozproudění krve vyhlašovali tanec „šátečkový“. To si dívky šátečkem zavazovaly oči a čekaly, až si pro ně některý mládenec přijde. Tančil se celý kousek v šátku a na závěr byl povolen před sundáním polibek, ale to už každá věděla s kým asi tančí.

Rafinovaným býval uprostřed noci tanec „střevíčkový“. Dívky zuly jeden střevíc, odložily ho na hromadu před muzikanty při zhasnutém světle a postavily se do řady uprostřed sálu. Rozsvítilo se světlo, mládenci se vrhli ke střevíčkům a hudba začala vyhrávat. Když střevíc pasoval k tomu druhému, pak s políbením nártu na dívčí nožku střevíček nazuli a často s dívkou tančili až do konce zábavy nebo také mizeli do tmy.

Ještě pozdějším nočním tanečkem býval „kořaličkový“. Sálem při pomalém tanečku procházel hospodský a nabízel tanečníkům štamprličku. Ženám se obyčejně kupovala zelená, těm starším, aby omládly, a sladká mladším, aby byly povolnější. Tanečník platil hospodskému a tanečnice polibkem partnerovi. Že takové rafinézní erotické hrátky pokračovaly i po skončení zábavy pod peřinou, určitě nebylo pochyb.

Zvláštní zábavou byla hra s muzikanty. Tanečníci zazpívali písničku a muzikanti ji museli zahrát v různé grimase. Nejoblíbenější byla hra „počapačky“. To hudebníci hráli melodii v dřepu a obráceně, mládež pak musela tančit v dřepu. Tančilo se třeba také poklekačku, tedy vkleče. Měli-li hrát muzikanti poležačku, to už se tančit nedalo, ale muzikanti dokázali poležačku hrát, a to obzvláště, když měli už upito.

Užitečné informace

Jak se počítá datum Velikonoc a masopustu?
V kalendáři se vyhledá, kdy je Měsíc v úplňku poprvé po prvním jarním dnu (21. březen). Velikonoce potom ten rok začínají v pátek po takto vypočteném prvním jarním úplňku. Letos vychází Velikonoční pondělí až na 25. dubna.

Datum Popeleční středy se vypočte takto: od pondělka toho týdne, ve kterém jsou Velikonoce, odečteme 40 dní a máme datum Popeleční středy.
Název Popeleční středa pochází z tzv. „udílení popelce“. Popelec je popel ze starých ratolestí jehněd, posvěcený na Květnou neděli předešlého roku.
Masopust potom trvá ode dne po svátku Tří králů, to je 6.ledna, až do úterý, které předchází Popeleční středě.

Po veselí doba půstu

Po třídenním flámu na Škaredou středu ráno přicházeli smrtelníci pro popelec do kostela. Bohoslužba začínala modlitbou, potom zpěvem postních písní, předčítáním evangelia, svatým přijímáním a nakonec ministranti přidrželi panu faráři misku, aby své ovečky pomazal popelem (z loňských spálených a posvěcených jehněd) na čele se slovy: „Pomni člověče, že prach jsi a v prach se zase obrátíš.“ Se znamením kříže pak lidé chodili celý den, aby si připomínali začátek doby postu.

Od té chvíle se předpokládalo, že do Veliké noci nebudou žádné svatby ani tancovačky. Věřícím připomínala tato doba pobyt Ježíše Krista na poušti, kde se postil a modlil.

Co by to však byli za lidi, kdyby nedokázali najít cestu jak obejít ono křesťanské odříkání se smyslností a poživačnosti. I v době postu se provozovala bujná zábava, k níž byla příležitost o svátku světce a adoptivního otce Ježíše Krista Josefa. Na oblíbený svátek se vyrojili břinkáči a beze zpěvu, avšak za vydatného halasu, chodili obcí gratulovat Josefům. Místo hudebního nástroje měli poklice z domácího nádobí a třískali s nimi o sebe nebo mydlili do poklic ponejvíce lžící. Rachotu to nadělalo, jako kdyby dědinou táhlo kapel několik.

K jaru už ubývalo zásob, a tak půst bez masa každý pátek, omezování bohatých oslavných hostin vedly k úsporám v domácnostech. Přestávalo se topit, chodilo se častěji do kostela a lidé se víc modlili a připravovali oslavu svátků ukřižování Ježíše Krista.

O intimním chování našich předků v době postním toho není moc známo, jenže ona abstinence vedla po čtyřiceti dnech opět k výbuchu veselí a nemravností. Ale to už bývalo teplo a přicházelo jaro v plné kráse. Není tudíž divu, že na podzim se rodilo více dětí než v jiném období.

ZPRACOVAL Milan Turek