Nápad zkonstruovat myčku nádobí se zrodil v hlavě Američanky Josephine Cochran, bohaté dámy z Illinois. Zejména kvůli velkému množství špinavého nádobí po větších večírcích. A protože paní Cochran pocházela z rodiny samých vynálezců (například její dědeček, Robert Fulton, vymyslel parník), pustila se do přemýšlení  jak to vyřešit.

Na počátku byl detail

Začala velmi netypicky detailem – držáky na talíře. Teprve poté, co vymyslela jak talíře a hrníčky uchytit do drátěných držáků tak, aby pevně držely i v silném proudu, umístila držáky na kruh. Ten byl napojen na motor, který kruhem otáčel. Voda pak na nádobí stříkala shora.

Patent tento stroj získal její zásluhou v roce 1886. Jakmile se na trhu objevily první cenově dostupné myčky, chtěl je každý. Zpočátku se objevovaly hlavně v restauracích a na lodích, později v hotelích, začala si je pořizovat i armáda. O pár desítek let zamířily do domácností.

V roce 1924 William Howard Livens vymyslel malou myčku nádobí, která byla vhodná pro domácí použití. Plně automatická myčka se sušením se objevila o 20 let později. Byla opět menší a levnější.

Úspora energie 
a možnost recyklace

Stále ale bylo a je co zlepšovat. Hitem roku 1969 byly například vestavěné myčky. V roce 1985 se objevily tiché myčky a roku 1988 myčky energeticky výrazně méně náročné.

Výrobci se dnes soustřeďují na další úspory – především energie a vody. Jedním z důležitých směrů dalšího vývoje je neustálý důraz na použití takových materiálů při výrobě, které po skončení životnosti myčky umožní její recyklaci v co největší míře.

„Recyklací elektrospotřebičů se ušetří až osmdesát procent elektrické energie, jelikož výroba spotřebičů z druhotných surovin je podstatně levnější," zdůrazňuje význam zpětného odebírání elektrospotřebičů generální ředitel kolektivního systému ELEKTROWIN Roman Tvrzník.