Naše Evropa: Nejlepší práce Ústeckého kraje

Když zvolíš práci, kterou miluješ, nikdy nebudeš muset pracovat

Bydlím v malém horském městečku Vejprty, kterým prochází hranice s Německem. Lidé dvou národností se mezi sebou přátelí, klábosí na společném náměstí, pořádají společné akce.

Proto nikoho nepřekvapí skutečnost, že je vcelku běžné pracovat u našich německých sousedů. Co k tomu tyto lidi vede? Nejspíš fakt, že dříve byly Krušné hory osídleny právě Němci a převážná většina obyvatel má tedy ve své krvi část té německé. Například moji prarodiče z otcovy strany mluví plynně německy a má prababička se dorozumívala jen německým jazykem.

A naopak téměř v každé restauraci u nás v Česku je možnost platit v eurech a je běžné požadovat po zaměstnancích základy anglického a především německého jazyka.

Mladí lidé jako jsem já, kteří jsou v takové rodině vychováváni, vidí možnost uplatnění právě v Německu. Oproti České republice je Německo rozlehlá země s vyspělým hospodářstvím, nabízí pestré možnosti, které bychom u nás jen těžko hledali.

Má mladší sestra například miluje jízdu na koních a každý pátek ji rodiče vozí několik kilometrů za hranice na statek.

Ohromnou výhodou pro ni je aktivní používání německého jazyka, který si ve svých 12 letech lépe osvojí. Poníkům sice stále nerozumí, ale každým tréninkem se více sbližuje se svými německými vrstevníky. Má sestra je na svůj věk rozumná a cílevědomá, a když jí otec vyprávěl o českých doktorech, které potkal v nemocnici v Annabergu, její sen o lékařském povolání se přesunul do německých ordinací. A proč ne? Nezaměstnanost v celém Ústeckém kraji patří k jedněm z nejvyšších. A v tak malém městě jako jsou Vejprty se velice těžko hledá zajímavá a perspektivní práce, která by člověka v určitém ohledu uspokojovala.

Ne nadarmo se říká, pokud si zvolíš práci, kterou miluješ, už nikdy nebudeš muset pracovat. Tudíž mě ani nepřekvapilo, když můj otec začal pracovat v Německu a mohu říci za něho, že je velmi spokojený.

Za svoji práci je dostatečně finančně ohodnocen a nespornou výhodou pro něj je výplata v eurech, díky tomu může platit ve většině zemí Evropské unie bez nutnosti směny. Rád by mě také v budoucnu viděl v cizině, nejlépe v Německu. Proto již shromažďuje informace o případném studiu na vysoké škole.

Bohužel ale nejsem v tomto ohledu moc sebejistá a na studování oboru v německém jazyce si moc nevěřím.

Za těch pár let studií na kadaňském gymnáziu jsem sice nabyla dostatečných znalostí, ale chtěla bych se dále ještě v jazycích zdokonalovat.

Proto přemýšlím, že bych v létě využila některý z jazykových kurzů nebo pobytů v německy mluvících zemích.

Stačilo by oprášit své znalosti a třeba by se mi otevřely nové možnosti. A nejenom v Německu. Je tolik dalších zemí EU, které jsou vskutku zajímavé.

Dokázala bych si představit, že by se mi v některé zalíbilo natolik, že bych ji mohla považovat za svůj domov. Ráda objevuji nové věci, a když mi Evropská unie dává možnost objevovat, proč se nechopit šance?

Ztratit nemůžu nic, pouze získat zkušenosti. Přestože je Česká republika moje vlast a český jazyk miluji, v dnešní době je vcelku jednoduché a lákavé roztáhnout křídla a rozlétnout se po světě.

Život je o tom, jak získávat zkušenosti. A i když bych udělala pouze malý přelet k našim sousedům, věřím, že bych toho rozhodně nemusela litovat.

Elena Hajdanková, Veprty

Budoucnost vidět s optimismem!

Evropská unie, jež skoro sjednotila náš kontinent a vytvořila z něj jedno veliké společenství, dnes v podstatě kraluje Evropě. Ale ani unie 28 států nedokáže vymazat z našich hlav předsudky, které o příslušnících určitých národů kolují. Jako by byly v lidských hlavách hluboce zakořeněny. Vytoužený evropský národ, ke kterému by se jistě Evropská unie chtěla dobrat, by měl být zřejmě stereotypů očištěn, ale dá se toho vůbec docílit? Nebo se budou kořeny předsudků a stereotypů zapouštět hlouběji a hlouběji, až to dojde k tomu, že místo konkrétních jedinců budou jen Češi, Němci, Angličané a tak dále? Stereotypy nám, podle mého názoru, pomáhají k vytvoření názoru. Do jaké míry je to ale správné? Jak hluboce mohou stereotypy ovlivňovat lidské podvědomí, je otázka, na kterou zřejmě nelze nalézt odpověď.

Ve svém životě jsem jich slyšela už mnoho, negativních i pozitivních. Některé jsou celkem úsměvné, jiné zase skoro k pláči. Několikrát jsem se přesvědčila o jejich pravdě, většinou se ale nepotvrdily. Často se setkávám s lidmi, kteří předsudkům věří, nebo se jimi dokonce řídí.

Mrzí mě, že má někdo tu odvahu házet všechny do jednoho pytle, a tím třeba někoho i automaticky odsuzovat, protože většinou je to neoprávněné a zbytečné. Je přece jasné, že každý občan má svou vlastní identitu a vlastnosti a každý jedinec si zaslouží, aby byl vnímán jako individuum, nikoliv být označen například nálepkou „Angličan".

Vždy mě zajímalo, jak takové řeči a fámy vznikají a zdali jsou podloženy opravdovými zkušenostmi, či jen mylnými dojmy, kterých mohl nabýt nesprávný člověk a rozšířil je dál. Zdá se mi zvláštní, že by národ mohl na někoho působit jako celek, protože nikdy nemůžeme poznat samotnou povahu národa, pouze povahu konkrétního národního příslušníka. Nemyslím si, že je možné, aby měl někdo tu schopnost brát celý národ jako celek.

Italové jsou hlasití, líní, výborní kuchaři a hlavně sukničkáři. Do Itálie už jsem se párkrát podívala a podělím se o své postřehy. Co se týče hlasitosti ano, musím říci, že tento názor se mi většinou spíše potvrdil, italský projev je opravdu poněkud hlučný a k tomu ještě nesmí chybět obrovská nápadná gestikulace. K italské kuchyni se snad ani vyjadřovat nemusím. Jednoduše ji miluji a téměř denně posílám do Itálie velké imaginární poděkování. Jestli jsou líní a sukničkáři? Určitě jsou i takoví, ale těch je dost v každém státě. Stejně jako všude jinde na světě se v Itálii můžeme setkat s línými i pracovitými a věrnými i přelétavými. Tak už to prostě ve světě chodí. A buďme k sobě upřímní, „italskou domácnost" má doma čas od času každý z nás.

Angličané jsou chladní konzervativci, neprojevují emoce, mají suchý humor a neumí vařit. Myslím, že o Angličanech toho slýchám asi nejvíce a vždy mě to dokáže pobavit. Měla jsem to štěstí a Anglii jsem třikrát navštívila. Vždy jsem bydlela v anglické rodině a nikdy se mi tyto zaryté předsudky nepotvrdily. Tedy kromě toho jídla to je v Anglii vážně tragické. To už je možná ale zase jen otázka chutí. Anglický humor mám ráda a myslím si, že je tolik odsuzován hlavně proto, že se tomu našemu vůbec nepodobá a je prostě jiný. Na jejich humor je třeba se naladit. Někdo tomu na chuť nepřijde, ale není nutné hned po světě hlásat, že se Angličané neumí bavit, že? Je pro mě nepochopitelné, jak vznikla fáma, že jsou Angličané chladní. Sice neskočí každému hned kolem krku, ale chladní? V naší republice potkávám denně mnohem více nepřátelských tváří, bohužel. Říká se, že Němci jsou pořádkumilovní. Ne, všichni Němci opravdu na pořádek moc nedají. Měla jsem možnost se o tom přesvědčit. Když jsem tři týdny studovala na německém gymnáziu, bydlela jsem v hostitelské rodině, kde byli sice všichni moc milí, ale úklid jsem za celý pobyt neviděla. A jsem si celkem jistá, že před mým příjezdem jejich dům také očistou neprošel, protože v den, kdy jsem dorazila, jsem si žádných stop po úklidu opravdu nevšimla. Jejich rodinný dům vypadal z ulice opravdu krásně a pořádně, uvnitř tomu ale bylo jinak.

O mentalitě českého národa jsem toho slyšela mnoho. Paradoxem je, že od cizinců slýchám většinou pozitivní názory, zatímco od samotných Čechů spíše kritické, někdy skoro urážky. Z cizinců, se kterými jsem přišla do kontaktu nejvíce, bych jmenovala určitě Němce. Na tom má zásluhu nejspíš to, že žiji nedaleko německých hranic.

Výměnných pobytů mám za sebou také hodně a myslím si, že jsem jich poznala dost na to, abych mohla říct, že nás a naše jídlo mají rádi. Mám ale pocit, že obecně spíš slýchám opačný názor, a když se ohlédnu o pár let zpět, docela to dává smysl. Co se týče historie, nebyli jsme s Němci zrovna nejlepší kamarádi a na to se prostě jen tak nezapomene. To se ale pochopitelně uplatňuje asi spíše u starší generace a já jsem se doposud setkávala spíše s vrstevníky. Rozdíl je ale veliký a jsem ráda, že to tak je dává mi to motivaci pohlížet do budoucna více optimisticky. Je také známé, že cizinci milují Prahu. Většinou, když se v zahraničí zmíním o České republice, každému se hned vybaví naše stověžatá Praha. Nyní bych chtěla zmínit pár nejzajímavějších českých stereotypů. Češi nosí ponožky do sandálů. Tak moc si přeji, abych toto tvrzení mohla vyvrátit. Bohužel ale nemohu, protože je to krutá realita. Jakmile přijde léto, na kterém miluji snad úplně všechno kromě tohoto, v českých ulicích je záplava ponožek ve sportovních, nejčastěji šedivých nebo tmavě zelených sandálech.

Proč, proč, proč? Nechápu to.

Nikola Nguyenová, Klášterec nad Ohří