Dvacet kilometrů dlouhý pás hotelů, pláží, restaurací a zábavních podniků zažil největší rozmach na konci 90. let minulého století. Na dovolenou sem však jezdilo horních „deset tisíc" už o šedesát let dříve. Jedním z nich byl například mafián Al Capone.

Dnes je Varadero dostupné pro mnohem širší masu zájemců a nabízí všechno, co patří ke správné dovolené. Na druhou stranu ho ale cestovatelé označují za nejméně kubánské místo ostrova.

Mušle na „dálnici"

Nádherné moře a bělostně písčitá vyhlášená pláž skrývaly hned první den překvapení v podobě dokonalého pásu obřích mušlí. Takže jsme v mžiku zapomněly na téměř patnáctihodinový let a předháněly se v největším a nejnádhernějším úlovku. Kubánci prý proti rozumnému vývozu nic nemají, takže vítězný kousek musí do Čech!

Rumové plánování

Večer u skleničky Cuba Libre potkáváme v baru další Čechy a Slováky a dáváme dohromady místa, která stojí za návštěvu. Samozřejmě Havana, fabrika na proslavené doutníky, krokodýlí farma či delfinárium. Nás láká výlet džípy do farmářské oblasti. Po rozpadu socialistického bloku přišla Kuba o výraznou podporu a mnoho státních zaměstnanců přišlo o práci. Respektive dostali půdu, aby na ní hospodařili. Jak asi vypadá kubánské zemědělství?

Kolchoz a dávka ananasového medu

Výlet začíná vesele, neboť naše improvizovaná dámská tříčlenná posádka obsazuje jeden z džípů a stává se součástí kolony asi deseti vozů. Hned na úvod mají problém Kanaďané, neboť k jejich překvapení je řazení ruční. A tak dostávají kubánského řidiče.

Vzhledem k tomu, že jsme vytrénované našimi silnicemi, nedělá nám jízda po polních cestách žádný problém. Na jejím konci se setkáváme s mladými manžely, kteří na své farmě pěstují mango, ananas, tamarindy, cukrovou třtinu, citrusy, prostě vše, co tady vlastně roste samo. Ochutnáváme také med přímo z úlu (trocha adrenalinu), který má pro nás netradiční příchuť ananasu.

Jinak si tak trochu připadáme jako v kolchoze 50. let minulého století. Zemědělské stroje spíše připomínají muzeum těchto dob. Ale to rozhodně neubírá na pohostinnosti mladých manželů a jejich pohodě. Nikdo se tu nerozčiluje a nikam nespěchá… prostě maňana.

Dvacka na měsíc

Organizovaných aktivit máme dost, a tak se vydáváme sólo do městečka Matanzas, kde není po turistickém pozlátku ani stopy. MHD tu nahrazuje organizovaný autostop nebo náklaďáky se schůdky, v obchodech není skoro nic, a i to nic stojí poměrně dost peněz. Sledujeme holiče, jak na dvorku stříhá zákazníka. Tři montéři se s námi chtějí vyfotit, ale neřeší, že fotky v životě neuvidí. MMS na Kubě nepošlete, zatím tu jakž takž jde internet. Ale všichni jsou v pohodě. Co nemají, to vymění na černém trhu a vystačí si s osmnácti eury na měsíc.

Kubánská zvířata nejsou útočná

Do přírodní rezervace Varahicacos Ecological Reserve se vydáváme především za nejstarším kaktusem na ostrově, kterého Kubánci nazvali El Patriarca a jehož stáří se odhaduje na více než 500 let. U vstupu si u prapodivného stánku (zdejší infocentrum) kupujeme jednoduchý plánek (pro jistotu v angličtině i němčině) s jednotlivými zastávkami a do pralesních houštin vyrážíme hezky sólo. Každé zašustění ještěrky, hada, neznámý zvuk neznámého zvířete nás v liduprázdném parku popohání k rychlejší chůzi, a tak se naše návštěva postupně mění v branně-orientační běh. Možná je to tím, že jsme zvyklé, že evropské národní parky vypadají jako Václavák o vánočních trzích…

Neuklidní nás ani dovětek v textu našeho plánku, že kubánská zvířata nejsou útočná. A pokud ano, nejsou jedovatá. Ono by to také mohlo být tak, že pokud bychom narazily na útočné jedovaté zvíře, nemuselo by být kubánské…

Naštěstí žádné útočné zvíře nepotkáváme a nakonec si tropickou divočinu parádně užíváme a připadáme si jako cestovatelky Mary Kingsley a Annie Peck.

Doutníky od Ramóna s pozvánkou

Je na čase vydat se pro změnu do městské džungle a netrvá dlouho a máme od jednoho z mnoha pouličních překupníků, jménem Ramón, originální kubánské doutníky za super cenu a pozvání na večeři do soukromí. Dokonce nám nabízí i langustu. Na tu jsme si chtěly zajít do restaurace, kde se její cena pohybuje kolem 18 euro. Ramón nám za tuhle cenu nabízí večeři pro obě. No nekupte to.

Ramón nás ve smluvenou hodinu vyzvedává před hotelem a pěšky se vydáváme do jedné z okrajových částí Varadera, kde bydlí místní. Na návštěvu se nechodí s prázdnou, takže neseme flašku. Koupily jsme pětiletý Havana Club v přepočtu na koruny něco přes stovku. Slušnost je slušnost.

Jak to ti Kubánci vlastně dělají?

V jednom z otlučených domků nás vítá mladá žena a zvědavě si nás prohlížejí dvě malé holčičky. Byt by potřeboval trochu vymalovat, ale jinak je to i na naše podmínky celkem standard. Televize, lednička, pračka… Ale to hlavní, bydlení je zdarma.

Po chvíli se sbíhá snad půlka ulice a každý nám něco nabízí. Zachraňuje nás sympatická babča, která se s námi a naší lahví u večeře docela rozšoupne. Langusta je luxusní a celá večeře prima, i když Ramón by nám nabídnul i vlastní babičku, aby nás oškubal o poslední konvertabilní peso. Je čas na ústup do bezpečí hotelu, jinak ještě ten večer pojedeme do Havany, do Trinidadu, koupíme všechny ručně vyšívané ubrusy, odvezeme kontejner doutníků značky Romeo y Julieta a půjčíme si kolonu aut a motorek…

Samozřejmě, že vše za podstatně nižší ceny, než jsou oficiální. Pak má ten kubánský socialismus k něčemu vypadat… Bude tedy nezbytně nutné se sem alespoň ještě jednou vrátit a přijít tomu všemu na kloub.