Pět let po povodni - Mlékojedy
17. 8. 2002: Mlékojedy se staly potopenou obcí v jezeře
Miroslav Valeš
0×video 0×audio 0×foto0×komentářů 17.8.2007 10:00
Mlékojedy byly zemědělskou obcí položenou takřka na břehu Labe. Její obyvatelé proto byli v minulosti v jarních měsících zvyklí na častou povodeň. To, co se však stalo před pěti lety, nečekal nikdo z nich. Labe se tu vylilo z břehů takovou měrou, že vytvořilo jezero a zaplavilo kompletně celou obec. Mlékojedy zmizely úplně pod hladinou.
Takovýto pohled se naskytl i starostovi obce Vladimíru Kopřivovi, který přerušil svou dovolenou u moře a narychlo se vrátil do obce, aby mohl pomoci při zajišťování záchranných a úklidových prací.
„Když jsem se vracel, tak mne tu vítala místní domobrana, která v obci spontánně vznikla. Ta ohromná aktivita místních lidí mne velmi potěšila,“ vzpomíná Vladimír Kopřiva.
„Všechny budovy v obci byly zaplaveny. Tímto jsme se stali nechtěným unikátem. Před povodní se neochránil ani místní kostel, který je nejvýše položenou budovou v obci. I do něj nateklo kolem patnácti centimetrů vody. Ostatní domy však na tom byly mnohem hůř,“ vypráví Vladimír Kopřiva.
Ve vesnici nikdo nemohl zůstat. Většina obyvatel hledala pomoc a dočasný azyl u příbuzných v nedalekých Litoměřicích. S ubytováním těch, kteří během chvilky přišli o střechu nad hlavou, pomáhala i litoměřická radnice a mnoho organizací.
„Ohromné díky musím vyjádřit dobrovolným hasičům ze Žatecka a Novojičínska, kteří nám velmi pomohli při úklidových pracích. Neumím si představit, jak bychom to vše bez nich zvládli. Jsme stále s nimi v kontaktu a často se vídáme. Každoročně jim ukazujeme, jak se obec proměňuje a odstraňuje následky té katastrofální povodně,“ dodává Vladimír Kopřiva.
Povodeň tu zanechala svou stopu. Šest domů muselo být zdemolováno. Někteří lidé si postavili nové vyvýšené domy, někteří se již do vsi nevrátili. Z blízkosti řeky však mají obavy všichni neustále.
“Je to věc, na kterou nelze zapomenout. Kdo to nezažil na vlastní kůži, ten to nemůže pochopit. Lidé tu pořád žijí se strachem, stačí, aby více zapršelo, hladina začala stoupat a vzpomínky se jim hned vrací,“ uzavřel Vladimír Kopřiva.









































