Tomáš Konečný: Závod míru má v mých uších obrovský zvuk

Tomáši, jaký pro tebe byl ten 45. ročník Závodu míru juniorů, na kterém ses premiérově představil v roli kouče?
Už je to dávno, co jsem tenhle závod sám absolvoval. Pro mě už jen samotný název Závod míru, ať už je to těch nejmladších v Jevíčku, nebo juniorů tady v Terezíně má velký význam. Jako děcko jsem to bral jako největší závod, na který se člověk může dostat a přetrvalo to ve mně i do dospělosti. Člověk mé generace prostě vyrostl na Závodě míru. Dnes už si pustíte televizi a je tam všechno, ale pro mě má ZM obrovský zvuk. Díky tomu, že je závod zařazen do Poháru národů se tu sešla i ta nejlepší možná konkurence, která nyní kategorii juniorů je.

Naopak ti cizí kluci díky tomu vidí, že tu máme krásnou přírodu a pořádné kopce, že ten závod je opravdu těžký, což se projevilo v posledních dvou etapách. Nebylo to jednoduché, ale když to shrnu, závod se povedl. V první etapě byl pád, ale to k tomu prostě patří. Byla tam nějaká zranění, ale takový je sport. My jsme tam přišli o Davida Zadáka, což mě mrzelo. Byl prvoročák a já mu věřil, že si závod osahá kvůli příštímu roku. David je jinak výborný časovkář. Tam by ukázal svůj výkon, ale ten předvedl už v té první etapě v kopcích.

Po druhé vrchařské prémii měl defekt a než se k němu dostal mechaničák, měl značnou ztrátu, přes kterou se znovu dokázal vrátit do balíku, jenže před cílem se přimotal do toho pádu. Určitě ale prokázal, že potenciál v něm je. Jinak se mi líbilo, že tým fungoval jednotně. Něco jsme si řekli a kluci se to snažili plnit, pomáhali si. Kuba Otruba byl jasný lídr, takže ti kluci mu měli pomáhat a to se dělo. V poslední etapě jsme měli rozjet spurt Tomáši Čapkovi, který nakonec dojel těsně čtvrtý, takže i to se víceméně povedlo. Pódium nebo vítězství by bylo lepší, ale bylo vidět, že tu jsme, že nejsme jen do počtu a že máme na čem stavět.

Ti kluci chtějí a já se jim snažím předat své zkušenosti – před závodem porada, po závodě si popovídáme, co kdo udělal za chyby. Snažím se, abychom tu vytvořili šikovnou partu. Těch závodů před námi je ještě dost. Sezóna je dlouhá a já věřím, že se to bude posouvat dál a i ti prvoročáci budou vidět. Pokud si půjdou za svým cílem, podmínky tu pro ně budou – potkají se na světových pohárech, kde se mohou ukázat a pak třeba podepsat smlouvu do přípravných týmů World tour a jít dál cyklistikou.

Pro českého kluka byl Závod míru vrcholem, symbol, na kterém řada generací vyrostla. Vnímají to takhle i dnešní kluci?
Myslím, že už to tak nevnímají. Málokdo z nich ten význam Závodu míru chápe v takové podobě, jako když to někdo řekne mně. Mně to jméno zní v uších jinak. Dnešní kluci se narodili v podstatě hluboko po revoluci, když už tady bylo satelitní vysílání a jako megazávod je tu Tour de France a velký Závod míru vlastně zanikl, takže ani neví, že pro nás starší je to tak významná událost, že to pro nás je něco víc.

Rozebíráš to jako kouč s nimi i po této stránce?
V roli kouče je mi trochu jedno, jestli jedeme Morbihan, Lunigianu, Karlsberg nebo tady Závod míru, protože všechno to jsou závody světového poháru, kde se schází stejná konkurence a je třeba tam uspět, ukázat se a získat body, abychom si vyjeli pozice na mistrovství světa. Závod míru je srdeční záležitost a hlavně je to doma. A to je asi nejvíc – je to domácí závod, člověk si to může osahat, vyzkoušet a je obrovská výhoda oproti soupeřům, že trať znáte. Toho je třeba využít.

Letos bylo na Závodě míru hodně pádů, tobě navíc ve stejném termínu jel syn Závod míru nejmladších v Jevíčku. Trochu sis posteskl, že bys ho rád sledoval. Jaké je nyní dívat se na cyklistiku z pozice trenéra a především táty?
Je těžké. Když jsme byli první den v nemocnici a vidíte, co se může stát. K tomu ten nešťastný pád v časovce rakouského závodníka, který na tom byl hodně špatně. V etapě se to občas stane, v časovce je to zcela výjimečné. Prostě shoda blbých náhod. Asi vím, jak je to nebezpečné, sám jsem si tím prošel. Ale je to pro všechny stejné – kluci musí dávat pozor a vnímat věci, které jim říkám, aby se jim vyvarovali. Pro mě to bylo těžké, protože Závod míru nejmladších byl pro mě tím prvním Závodem míru. Jezdí se v Jevíčku, od kterého dvacet kilometrů pocházím, takže tratě znám zpaměti. Za nás ale Závod míru startoval časovkou na šestnáct kilometrů a postoupilo prvních sto Čechů do hlavního etapáku.

Vzpomínám, jaký to pro mě mělo význam – člověk měl číslo na ramenou, na rámu. To na normálních závodech nebývalo, takže už cítíte takové to znamení, že jedete Závod míru, který sledujete v televizi. Mně se tehdy bohužel ani v jednom roce kadetů nepovedlo postoupit mezi těch sto nejlepších Čechů a já ten závod vlastně nikdy nejel.

Jako dítě jsem to samozřejmě ořval. Dnes mají kluci výhodu, že mohou startovat, protože jich není tolik, i když letos se jich sešlo přes sto padesát. Dnešní doba má ale výhodu techniky – celý závod dávali on-line na internetu, takže jsem ho večer sledoval ze záznamu a díval se. Samozřejmě jsme se synem spolu byli na telefonu, takže člověk to prožíval na dálku. Být tam by pro každého otce bylo lepší, ale bohužel jsou to dva roky, které se nějak překlenou, a třeba za ty dva roky pojede tady se mnou. To je ale hodně vzdálená budoucnost, ale uvidíme.

Tvrdím, že je důležité, aby rodiče svá děcka nikam netlačili. Hlavně, ať je ten sport baví. Ono se stejně rozhoduje až ve chlapech. V kadetech a juniorech člověk může být výjimečný, ale pak přijdete do chlapů a ten celkový nárůst je značný. Málokdo ho ustojí. Když do toho ale děti dají to srdíčko, v cyklistice se jim to vrátí. To je sport, který prostě musíte oddřít.

Patrik Pátek