Při rozhovorech jste zvyklý spíš se vyptávat, teď budete na druhé straně. Jak jste se k moderování dostal?

Bylo to v roce 1998, kdy se rozjížděla česká verze televizního vysílání Eurosportu z Prahy. Nejprve jsem začal s produkcí, při komentování jsem začal s boby. Ještě předtím to jednou byly off-roady, kdy nedorazil komentátor a produkční mi povídá: „Ondro, to v pohodě zvládnete." Já byl ukecaný od malička, takže jsem do toho šel. A pak už to začalo zmíněnými boby a dostal jsem se ke sjezdovému lyžování, což je moje parketa dodnes.

A moderátorství, k tomu už byl asi jen krůček…

Postupně jsem začal dělat akce třeba s Alešem Valentou. To bylo v době, kdy ho ještě ani nikdo moc neznal. Pak přišly na řadu motokrosové freestyle, což mě vždycky bavilo. Dělali to vlastně mí kamarádi a já byl rád, že s nimi mohu strávit nějaký čas a trochu pomoci.

Jak jste se dostal ke Sportovci roku, tedy akci, která po novém roce běží po celých Čechách a Moravě?

Zhruba před pěti lety mi zavolal Radek Šilhan, jenž sportovce komentoval pravidelně, že kvůli nemoci nemůže moderovat vyhlášení v Tachově a zda bych ho zaskočil. V tu chvíli to byla pouze výpomoc, protože pak se vrátil Radek a já další rok nemoderoval ani jednou. Ale další už ano, asi pětkrát. A stoupalo to hodně. Dvacet večerů, loni dokonce třicet, protože Radek uváděl Ligů mistrů na Prima Cool, letos zase asi pětadvacet vyhlášení nejúspěšnějších sportovců. Takže jsem se do toho postupně dostal a s Radkem se podle možností střídáme.

Něco jiného je moderovat třeba Nejlepšího sportovce Česka a něco jiného okresní sportovce, kde často jména vyhlášených neznáte, hodně jde spíš zatím o talenty než skutečné hvězdy. Je moderování v tomhle ohledu složitější?

Jezdím po okresních městech moc rád. Za prvé tady potkávám mnoho svých známých a kamarádů, za druhé potkám hodně těch, jejichž závody komentuji na Eurosportu. A pak mě o to víc těší, že se třeba umístí v rámci Sportovce roku. A za třetí poznám hodně nadějných sportovců, navíc z odvětví, která někdy ani pořádně neznám. Příprava je pak o něco těžší, protože si něco musím přečíst, abych nebyl úplně vedle a mohl se jich na něco zeptat na pódiu.

Lovíte asi hlavně na internetu, že?

Spíš je výhoda ve spolupráci se sportovními redaktory Deníku, ti mi práci hodně usnadní. Připraví mi scénář a o každém vyhlášeném sportovci mi něco dají dohromady. Mám pak jen polovinu práce. Na internetu si jen občas najdu nějakou zajímavost nebo mi v hlavě naskočí, že vyhlášený byl třeba před pěti roky tolikátý a tolikátý v mistrovství světa.

Za ty roky jste určitě zažil i dost situací, kdy jste musel improvizovat. Jaká vám vyvstane na mysli, když se vás teď ptám?

Určitě to bylo loni v Berouně. Během vystoupení zpěváka Jirky Zonygy tam vypadl proud. Šok! Jirka má tak silný hlas, že svou písničku odzpíval i bez mikrofonu, ale pak už jsem musel nastoupit já. Nečekal jsem hlavně, že budeme bez proudu tak dlouho. Štěstí bylo, že jsme na to byli tři kromě Jirky ještě Zoran Gajič a ten měl naštěstí kytaru. Já vyprávěl vtip, udělal jsem rozhovor se starostkou, který měl být na konec. Pak nám sice rozsvítili centrálou hasiči, jenže mikrofon pořád nešel, a já musel ukřičet celý veliký sál. Nicméně si myslím, že to lidé vzali, svým způsobem zažili něco neobvyklého.

S čím má ještě moderátor problémy?

Asi se světlem. Buď do poznámek nevidím, když je namířené na pódium, nebo je moc přepálené a svítí do očí. Pak už drobnosti, jako že si zapomenu zapnout mikrofon.

A co lidé?

Zaskočí mě občas, že si pro cenu přijde někdo jiný, než koho mám uvedeného v papírech. Řeknou mi třeba, že si pro cenu přijde v zastoupení táta, já v tom smyslu vedu otázku a on odpoví, já nejsem otec. Naštěstí mě improvizace od základní školy baví a musím si poradit. Nicméně člověk je napjatý vlastně pořád, neví, co přijde.

Kam jezdíte nejčastěji?

Do Tachova, kde jsem začínal. Tam už přijíždím a vím, s kým se setkání. S redaktory si volám už předem a konzultujeme různé věci kolem vyhlášení. Je příjemné jezdit i tam, kde třeba někoho znám. Příkladem je Benešov. Vyhrál tady Libor Podmol, a protože komentuji freestyle motokros, známe se dobře. Předtím tam zase vyhrával Petr Pilát, což je další kamarád.

Je pro vás moderátorství zábavou, odreagováním nebo hlavně zaměstnáním, chlebíčkem?

Je to příjemné, ale ne vždy se samozřejmě cítíte dobře. Na druhou stranu, i když máte splín, špatnou náladu, cítíte se pod psa, lidé v hlediště to nesmí na vašem výkonu poznat. Jste tam pro ně, oni přišli na akci strávit svůj volný čas a chtějí se cítit dobře. Takže v zákulisí můžete kolikrát vypadat jako chcíplá slepice, ale na pódiu musíte vypadat jako člověk nabitý energií. Jak říkával Robert Bakalář, člověk se jako moderátor stává klaunem. Se vším, co k tomu patří.

Ondřej Krátoška

•Narozen:25. 5. 1976 v Náchodě. Rodina se ale přestěhovala do Tábora, tam se cítí doma.

Vystudoval: Vyšší odbornou školu publicistiky.

•Zaměstnání:Komentátor TV stanice Eurosport (15 let), do roku 2007 vedl redakci. Poté si dodělal literární akademii a také inženýrské studium na zemědělské univerzitě. Nyní opět komentuje na Eurosportu, vlastní dražební formu, moderuje akci Sportovec roku.

•Stav:svobodný. Má na dálku adoptovaného syna Eliyu Ssajjabbiho z Ugandy.

•Zájmy:literatura (autoři Graham Greene či Wiliama Sarroyan), lyžování (učil sjezdové lyžování ve Šp. Mlýně), cestování (nejdál byl na Havaji).

•Perličky:Jedním ze dvou jeho největších přátel je hokejista reprezentace a Slovanu Bratislava Michal Vondrka. Je praktikujícím katolíkem.