„Sněhulák"

„Takový sníh už nepadá, jak padával nám zamlada." Tuto písničku si nezpívám jenom já, když koukám na zachmuřenou oblohu, ze které občas spadne pár sněhových vloček, kterých životnost je velmi krátká, brzy roztají a je po radosti, jak pro nás starší, ale hlavně pro omladinu a děti. Ti to chudáčkové nebudou pomalu ani vědět, co byl sněhulák, kolik legrace se užilo při jeho budování, kácení u všech účastníků bez rozdílu věku. Pravda, někde je sněhu i v dnešní době dost. Přírodního i technického. Slouží především pro sport, zdokonalování v něm. Ovšem ne každá rodina má tolik finančních prostředků, aby její příslušníci mohli za sněhem jezdit. Vidím kolikrát ze zahrádky, když se na polích udrží sněhový poprašek mnoho dětí, jejich rodičů, hlavně babiček a maminek, jak si hrají, řádí, učí, jakou radost z toho skromného sněhového poprašku, na kterém se alespoň trochu kloužou lyže, sáňky, všichni mají. V takovou dobu se my starší nezlobíme ani na pracné odhazování sněhu od příbytků, dělání cestiček k silnici, sousedům. Když začne popadávat tato „mana" svorně voláme: „Jen houšť a větší kousky." Když ale vyjedeme autem na silnici, toto přání odvoláváme.

Tak hurá za sněhem na hory (kdo na to má).

Jozef Lokaj