Dáma českého popu, která letos 1. listopadu oslavila kulaté jubileum, přiveze do Ústí svůj narozeninový dárek od Supraphonu, kolekci šesti CD „Zlatá šedesátá".

„Hostem vystoupení bude Milan Hein, umělecký šéf pražského Divadla Ungelt. Vstupenky nabízejí předprodeje v Ústí v prodejně Bontonland, v Informačním centru města v Paláci Zdar na Mírovém náměstí centrum i v síti Ticketstream," řekl Martin Beneš, který Martu Kubišovou na koncert do Ústí zve.

Kubišová v 60. letech stihla vydat jediné LP, ale její singlové nahrávky a spolupráce s televizí jsou o dost početnější. Tenkrát se potkala s nejlepšími skladateli, textaři, kapelníky a orchestry, kteří jí pak „s mimořádnou ochotou" věnovali píseň za písní, hit za hitem. Mnohé z nich uslyšíme také živě v divadle v Ústí.

Tedy: Má-li v naší zemi někdo právo být symbolem zlatých 60. let, je to právě Marta Kubišová. K jejímu jubileu vydal Supraphon kolekci 6 CD nazvanou Zlatá šedesátá. „Grafika evokuje přebaly tehdejších singlů. A když se zaposloucháte do toho množství úžasných písní a balad, ocitnete se doslova v jiném světě!" upozorňuje Zdeněk Broušek ze Supraphonu.

To není možný!

Marto, prozraďte, jaká byla vaše první reakce, když jste viděla tuhle ohromnou kolekci písní přesně 125 natočenou v rozmezí let 1965 až 1969?
Vydechla jsem údivem a řekla: „To není možný!" Uvědomila jsem si nad tím, kolik tehdy člověk musel mít nazpíváno singlů, než si mohl dovolit natočit LP desku.

V kolekci jsou také takzvané rarity, které posbírali vaši fandové a dosud nikdy nevyšly. Zaskočila vás některá z nich?
Překvapená jsem byla u řady věcí. Třeba když mi zavolali, že se našla „Polárka", tak jsem na to řekla, že tu jsem určitě nedělala a dělala.
O písničce „Když nastanou deště" jsem taky netušila, podobně jako o „Vítr mi něco vzal", kde se navíc už asi nikdy nedopátráme autora.

Při poslechu vašich hitů si člověk uvědomuje, jak silné měly texty a jaké emoce musely ve své době budit třeba Tajga blues či Cesta. Uvědomovala jste si, že si jejich interpretací můžete ublížit?
Takhle jsem vůbec nepřemýšlela. Bylo mi úplně jedno, co riskuju. Potřebovala jsem to prostě sdělit. Vzpomínám si na povinnou předváděčku v roce 1969, kde se mě ptali, co si pod tím Tajga blues myslím. Tak jsem jim opáčila: „A vy nemáte ten text?"
Se Zdeňkem Rytířem jsme se domluvili, že to bude píseň na počest sedmi statečných sovětských občanů, kteří v srpnu 1968 protestovali na Rudém náměstí v Moskvě proti naší okupaci.

Hopsat mě nebavilo

Když jste s Helenou Vondráčkovou a Vaškem Neckářem vytvořili skupinu Golden Kids, měli jste na repertoáru mj. písničku Hej, pane zajíci. Doteď jsem netušila, jaké jinotaje skrývala!
Vidíte, zrovna tuhle rozvernou písničku jsem nerada zpívala, protože jsme při ní museli skotačit. Zatímco Vašek a Helena mi připadali jako děti a to skákání k nim patřilo, mně to úplně nesedlo.
Ale jinak máte pravdu když tam zpíváme „Nedělej rytíře, plat máš dva halíře," byl tím zajícem míněn Zdeněk Rytíř. Tak mu to napsal jeho kamarád Honza Schneider.

Jan Schneider, Zdeněk Rytíř, Pavel Vrba, Ivo Fischer, Eduard Krečmar všichni tihle textaři vám zřejmě psali přímo „na tělo". Prozraďte, je to tak?
Částečně jsem si texty vybírala já, částečně si oni vybírali mě. Všichni jsme ale tehdy byli kamarádi.

Musíme zmínit ještě také skladatele a prvního soukromého producenta Bohuslava Ondráčka, který vás prý objevil a hodně vás ovlivnil.
No on si myslel, že mě objevil, ale Karel Mareš tvrdil, že mě objevil o rok dřív!
S Bohuslavem Ondráčkem jsem vystupovala už v pardubickém Stop divadle a pak v plzeňské Alfě… Jsem mu moc vděčná, že tehdy měl tu odvahu přijmout mě, naprosto „nezformovatelnou". Trvala jsem na tom, že si budu zpívat takovým způsobem, jakým se mi chce, a ne tak jak to bylo tehdy v módě.
Jinak jsem ale spíš já formovala Ondráčka. Často se stávalo, že mi nadšeně ráno něco přehrával a já jsem ho zarazila: „Nad tím se zamysli, tos ukradl." Měla jsem totiž tehdy naposlouchané rádio Luxembourg, znala jsem všechny novinky…

Vraťme se nyní ještě k jedné raritě z vaší kolekce Zlatá šedesátá. Je to krásná píseň Tvé jméno Jan Pocta Janu Patočkovi. Natočila jste ji v roce 1978. Jak k tomu došlo?
Slova napsal po smrti signatáře Charty 77 profesora Jana Patočky spisovatel Pavel Kohout na melodii písně amerického dua Mike and Tonelle. Tu písničku jsem znala díky svému bratrovi, který mi posílal desky se současnou americkou a kanadskou muzikou. Možná ale nejdřív vznikl text… Můj tehdejší muž Jan Moravec zařídil v nějakém dabingovém studiu v Praze utajenou frekvenci a my to tam nahráli. Pak za námi na Vysočinu, kde jsem tehdy trávila většinu času, přijel kameraman Standa Milota a ještě natočil klip. Neměla jsem ani žádná líčidla, abych se nějak upravila tam jsem je nepotřebovala.

Po zákazu? Konec!

Když vám zakázali veřejně vystupovat, zpívala jste si třeba jen tak doma pro radost?
To vůbec ne. Zpívání jsem v sobě úplně zamkla a myslela jsem si, že se k němu už nikdy nevrátím.
Nikdy jste nijak zvlášť nelpěla na slávě, ani na ocenění. Přesto muselo být hodně nepříjemné, když jste zjistila, že vám někdo ukradl celou vaši první kariéru.
Měla jsem fotky a zřejmě i Zlaté slavíky uložené ve sklepě v Nuslích a někdy v roce 1986 odtamtud skutečně všechno zmizelo. Později mi něco donesli fandové, něco Helena a Vašek…

U svého divadelního principála Milana Heina začínáte přípravy na muzikál Touha jménem Einodis. Kdypak se můžeme těšit na jeho premiéru?
Příběh zajímavé ženy a velké vlastenky Sidonie Nádherné z Vrchotových Janovic píše Marta Skarlandtová a premiéru by měl mít v červnu příštího roku na Letní scéně Divadla Ungelt. Mladou hraběnku bude zpívat Aneta Langerová a provázet nás bude živý orchestr.