Klaudius Kryšpín: Pražský výběr je teď jedna rodina

Praha, Ostrava, Brno, Pardubice, Teplice - Velkou show v pražské Tipsport Areně již v pátek 9. listopadu odstartuje turné české rockové legendy Pražský výběr. Navštíví v Česku čtyři sportovní haly. „Bude to zážitek," těší se na koncertybubeník Výběru Klaudius Kryšpín

Slzy radosti. Ty se objevují v očích jednoho z nejlepších českých rockových bubeníků Klaudia Kryšpína (45), když mluví o zkouškách znovu obnoveného Pražského výběru. Kapely okolo Michala Pavlíčka a Michaela Kocába, do níž nastoupil na konci 80. let jako osmnáctiletý, poté, co emigroval jeho předchůdce Jiří Hrubeš.

Nakonec i Klauda šel „za kopečky", po řadě peripetiích skončil v Austrálii. Ale nelituje, že tu „nechal" dvě osiřelé kapely, Výběr a Stromboli. „Dostal jsem se do jiného světa, získal zkušenosti a možnosti, svěřil se v rozhovoru pro Deník.

Škoda té elektriky

Do Výběru jste nastupoval přesně v osmnácti. Bylo těžké prosadit se vedle Michala Pavlíčka a Michaela Kocába?
Ani ne. Já jsem byl „skalní Výběrák", měl jsem hudbu Pražského výběru naposlouchanou, znal jsem ji.
Jen se mi tehdy nepodařilo prosadit, aby nebyl na desce „Výběr" elektronický buben. Dodnes mě štve, že jsem si víc nestál za svým, aby byl akustický. Já nesouhlasil, ale kluci mě „přetlačili". A když jsme teď začali zkoušet na turné, myslím, že to byl Michal Pavlíček, který se na to zpětně podíval a řekl: „Škoda, že se tehdy použila elektronika." To už se ale nedá vrátit. A ta deska je stejně naše legendární řadovka.

Které písničky z alba „Výběr" máte nejradši?
To je poměrně jednoduchý. Moje nejoblíbenější skladba bude asi Tatrman, protože je to pravá výběrovka. A určitě i Člověk bez talentu, kde mám zajímavé bicí. Je hodně bubeníků, kteří se ke mně chodí učit na semináře. Ale vždycky, když pak přijdou, chtějí vidět úvodní break z téhle skladby.

Které vás nejvíc baví dnes?
Určitě Tyhle řeči znám. To byla vždycky má oblíbená pecka, ale my ji nikdy moc nehráli. Jenže teď a to je zajímavá informace budeme hrát sakumprásk obě alba, Straku v hrsti i Výběr, tak, jak vyšly. Jak jsou na nich písničky za sebou. Já přišel před tři čtvrtě hodinou ze zkoušky a nemůžu si pomoci ta skladba zní senzačně! Má nádherný kila, pěknej bigbít! Pro mě skoro nejoblíbenější.

Sbal si to svý ráno

Čím je tedy daná stylová pestrost alba „Výběr"? Jak to vnímáte dnes, s odstupem času.
To je tím, že se na ní společně podíleli Michal Pavlíček a Michael Kocáb. Každý tu má svoje typické písničky, každý píše jinak, originálně, na desce je to půl na půl. A třeba Sbal si to svý ráno, to je taková dupárna! I dnes na zkoušce s Výběrem nám vyšla výborně!

Už se těším! Ale kdo vám na koncertech zahraje na dudy v hitu Hrály dudy z alba Výběr?
(rozpačitě) Já nevím, jestli to vůbec můžu prozradit…

Ale můžete. Prosím…
Tak jo. Původně jsme plánovali, že tam budou dvě tři ženský, dudačky s fakt „pořádnýma dudama". (smích) Protože se ale potýkáme s technickými parametry velkých koncertů, věnoval tomu Michael Kocáb strašně času a udělal na svém odysseovi neskutečné zvuky. Tak ty dudy bude hrát nakonec on.

A neštve vás, že tam ty ženské nebudou? To by byla show!
Tam samozřejmě budou jiný obrovský fóry. Ty ale zase neprozradím ani za nic.

A jak vůbec vzpomínáte na album „Výběr". Má dál sílu, že?
Stoprocentně. Pro mě ta deska splňuje parametry Výběru tak, jak ho mám rád. Následující album „Běr", to už je něco jiného. I když i na něm mám svoje oblíbené věci, třeba Melem nemelem…

Byli jsme kopie Výběru

V čem bylo těžké převzít tehdy paličky po Jirkovi Hrubešovi?
Pro mě to nebylo těžký vůbec v ničem. Když zkraje 80. let Pražský výběr zakázali, se svým dvojčetem jsem postavil jeho první revival a hráli jeho písničky. Byla to perfektní kopie Výběru, jezdily na nás autobusy lidí. Takže když mi kluci nabídli, jestli bych nešel hrát k nim místo Jirky, šel jsem na jistotu. Když si vezmete film Rocker s Markem Wahlbergem, já byl stejný případ. I on byl největší fanda kapely, do které pak šel zpívat. Já se ve Výběru cítil jako doma, vždyť jsem 2,5 roku každý týden hrál všechny skladby Pražského výběru.

Výběr právě zažívá skvělý comeback, návrat se vším všudy. S turné i reedicemi slavných alb. Přesto nemrzí vás na tom něco?
A víte, že jo?! Mrzí mě, že si na turné nezahraju starý pecky ze Straky v hrsti, třeba Zubatou nebo Hraběte X. Obě mám moc rád, a roky jsem je hrál. Hrát je ale na turné bude první bubeník Pražského výběru, právě Jirka Hrubeš. Víte, ten nápad hrát postupně všechno z obou desek je fantastický! Ale já bych si tam tak rád dal ten Václavák a Zubatou a…

Ale také od vás obou, od bubeníků, společně uslyšíme hity, že?
Jasně. Uděláme společně singl Haťapaťa/Olda je přítel můj . A nakonec v přídavku pojedeme písničku Reminiscence z živého alba Adieu C.A (1992).

Michal a Michael v bahně

Když Michael Kocáb a Michal Pavlíček točili do filmu „Pražákům těm je tu hej" (1990) souboj v bahně, to bylo s nadsázkou či o časech vydání alba Výběr?
Já si myslím, že ne. Film „Pražákům těm je hej" je hodně o osobnostech Pražského výběru, i když už beze mě. Já byl tehdy v Austrálii. Ta scéna v bahně v šatně ukazuje jejich povahu, která vždy ve Výběru panovala.
Je ale jedna věc, která je v případě našeho comebacku úplně famózní. Jsou různé kauzy vyvolané novináři, jak jsme se strašně porafali, jak jsme si vjeli do vlasů… Jasně, byly i neshody, ale ty panovaly odjakživa. Kocáb s Pavlíčkem byli vždycky kohouti. Kdo Výběr zná blíž ze zkoušek, nebo se třeba nachomýtl do naší šatny, ví, že to byli vždycky rivalové. Ale z toho vznikaly super projekty.
Ale co je zajímavé, že jak se to rozpoltilo před těmi pár lety, tak to řešíme dál stejně. Jen teď se stala zajímavá věc. Tím, že už jsme zase pohromadě, je dnes na zkouškách taková zábava, jakou jsem kdy s Výběrem zažil.

Například…
Dělali jsme třeba seriózní rozhovor někde v Pařížské ulici. Ata paní z nás byla úplně vyřízená, jak jsme si ze všeho dělali srandu. Tak jsme spolu i přes to odloučení, které vypadalo, že už se nesejdeme. Šlo těžko věřit, že se všichni zase sejdeme, shodneme.
Dnes jsme ve zkušebně od rána do večera, musel jsem odvolat celé turné seminářů, které jsem měl mít, ani na teplický Motorband, kde už nějaký čas hraju, teď není čas. Výběr je pro mě teď priorita, hodně všechno prožívám a užívám si to. I kluci odložili svoje projekty, jedeme všichni naplno. Jsme jako jedna velká rodina.

Proč to tak je?
Možná jsme si všichni uvědomili, že nikdo nejsme nesmrtelný. Koneckonců asi víte, že se kluci na pohřbu Václava Havla viděli. A při takové nepříjemné příležitosti, jakou pohřeb vždy je, zakopali válečnou sekeru. A když mi pak kluci letos v únoru volali, abych se zastavil, že to zase dáme dohromady, říkám: „Ne, já nepřijdu. Před dvěma dny mi zemřel táta." Právě můj otec byl velký fanoušek Výběru, takže se to všechno sešlo v jeden čas. (smutně)

Jak tedy vnímáte současný návrat Pražského výběru?
To je naprosto fenomenální záležitost! Když se podíváte na televizi, tak co se dnes děje? Vláda kur*í na co sáhne, celý svět se s*re, ale my jsme to dali dohromady. Mám z toho prostě obrovskou radost!

To je nás víc!
Že jo? Že to je dobře?!

Emigrace? Výhra!

Byl jste během pár let druhý bubeník Výběru, který odešel do emigrace. Co myslíte, víc jste získal, či opuštěním svých dvou kapel Výběr a Stromboli ztratil?
Naprosto získal. Víte, dnes je jiná doba, takže už to nemá ten podtext opuštění domova a začátku od nuly. Ale kdybych se vrátil do té doby, do roku 1988, udělal bych to znovu. Vím, že jsem ztratil dvě kapely a byl jsem nešťastný z imigračních lágrů v Rakousku. To bylo něco děsivého, to si nikdo nedokáže představit! Já tu hrál se dvěma super kapelami a pak jsem najednou odešel s batohem v ruce. Spal jsem asi tři týdny na autobusové zastávce, abych se dostal do nejbližšího lágru s neplatnou doložkou…
A stejně se chystám, že až už nebudu moci hrát, tak o tom všem napíšu knihu!

Proč toho tedy nelitujete?
To člověka posílí! Byl jsem svobodný, mladý, na to musí být podmínky. Ale je to super věc. Nejdřív lágr, pak rok a půl v místnosti s jedním umyvadlem a když jsem se konečně naučil německy, abych si mohl alespoň koupit rohlíky, odletěl jsem letem, co trval asi 45 hodin, do Austrálie. Bylo to složité, ale pro moje muzikantství to udělalo moc. Chodil jsem tam na semináře slavných bubeníků a v roce 1996 se propracoval na mezinárodní bubenický festival. Jako první z východní Evropy. Na to jsem fakt hrdý.
Za bolševiků mě buzerovali pro dlouhý vlasy, pořád nějaké opruzy. Ale tam jsem si dokázal, že na to mám, dělat dobře muziku. A v Čechách točím desky s jedním Angličanem… Nesmím říct s kým, ale šlape nám to skvěle.