Blue Rocket: Turné s Kabátem? Životní zážitek!

„Bylo to velký a zajímavý, jet napříč Českem jako předkapela Kabátu na turné. Životní zážitek. Kdyby podobná nabídka přišla znovu, neváháme," shodují se Marek „Mára" Lepší, zpěvák a spoluautor písniček Blue Rocket a Petr Samek, kapelník této teplické rokenrolové i bluesrockové party.

Aktuálně také zakladatel a hlavní pořadatel festivalu Brozánky Fest, na kterém Blue Rocket zahrají akusticky v sobotu 22. srpna od 20.00.

Petře, Vy i Mára jste plní nadšení, celé to turné pro vás muselo být hodně velkolepé, že?
Přesně tak. Užili jsme si ho, je to velká zkušenost a strašná energie, kterou člověk za tu šňůru absorbuje. Ale my jsme se za celou dobu turné nesetkali s tím, co potkává některé předkapely, že lidi začnou pískat a už chtějí svoji hlavní kapelu. Ale tady ne, vše bylo v pohodě, lidi tleskali… Dokonce se stalo, že si vyvolávali přídavek. Asi jsme dobří…

…a byla Žízeň

Bylo to tak pokaždé?
Někde to bylo srdečnější, jinde vlažnější. Hodně mě překvapila Praha, kde jsme už půl hodiny před koncertem stáli v backstage a lidi křičeli „Žízeň, ajajajajaj," chtěli hit Kabátu. Tak jsme si říkali „Vlezeme tam a oni nás vypískají", ale ne. Pískali a tleskali pozitivně, Praha na letišti v Letňanech byla výborná. Sám jsem z toho koncertu měl strach, bylo jasné, že přijdou ultras Kabátu. Ale Mára na ně vymyslel fintu…
Mára: Většinou jsem začínal koncert otázkou „Ahoj, máte rádi rokenrol?" A doma v Teplicích dokonce „Máte rádi Rocketrol?" Ale Praha mi úvod sama nabídla. Jak tam těch asi tři sta lidí pořád skandovalo „Žízeň!", já přišel a říkám: „Ahoj, máte žízeň?" A oni hned: „Žízeň!" Tím se to pěkně přirozeně rozjelo…

Začínali jste všude stejně?
Petr: No, jistě. Máme několik playlistů, které začínají podle typu a délky koncertů. Začínali jsme „Co dělí nás" a končili hitem „Mačkej mě".

Mára: Máme pár písniček, na které reagují lidi všude. Tyto dvě plus Road 66, Nová dieta a ploužák Skříň. Reagují ale pokaždé jinak. Čím víc na Moravu, tím je srdečnější publikum, tím víc se lidi přišli bavit. Čím víc na západ, Karlovy Vary a Plzeň, lidi si to spíš točili… Byly to taky první koncerty turné…
Petr: Po prvních koncertech a vydání desky už měli lidi písničky Kabátu víc naposlouchané, z reportáží z předchozích koncertů už věděli, o co půjde, lidi už si to nepotřebovali točit a udělat pár fotek jako ve Varech, kde show lidi viděli poprvé. Když jsme i my sami přišli k nové scéně, říkali jsme si: „To není možný! To tady nikdo nepřekoná!"
Mára: Promítá se do toho ale i takové to naše maloměšťáctví. Pak jsem v jedněch novinách četl: „Není už to moc velký cirkus, multimediální show? Je to ještě rocková show?" A přitom je to ale nesrovnatelný třeba s AC/DC, ti když stavějí svoji scénu, tak je ještě jednou taková. Ale i Kabát je na světové úrovni, jejich manažer Radek Havlíček nepřijde nikdy s ničím, co už tu bylo. Vždycky přijde s něčím větším.
Petr: To je pravda. Já byl před tím v Drážďanech na koncertě australských AC/DC a musím říct, že koncert Kabátu byl o dost lepší.
Mára: Kabát dělá megakoncert pro deset tisíc lidí jednou za pět let, navíc postaví tribuny a lidi dobře vidí. AC/DC hráli v Drážďanech na letišti, na placce, kde už padesát metrů od scény pořádně nevidíš…a natlačí se tam přitom sto tisíc lidí…
Petr: Čekal jsem, že uvidím světovou špičku, ale zklamalo mě to, v půlce jsem šel pryč.
Mára: Na velkém koncertu mě hodně pobavil Bruce Springsteen v Praze. „Pan profesor" přišel v sedm hodin sám s kytarou a s foukačkou a během tří hodin to v Synot Tip Areně pod širým nebem úplně „rozcupoval". A my, ateisti, jsme se tam div nemodlili…

Jak jste jako Blue Rocket vycházeli s týmem okolo Kabátu?
Mára: To je další věc, hlavně těm klukům bych chtěl poděkovat. Protože Martin Litov a kluci kolem něj, to je „banda bláznů", která vydrží nespat a jen pracovat dva měsíce v kuse… To jsou technici, taky horolezci, kteří staví scénu… Martin je produkční, neskutečnej člověk, který to celé vede. Vypadá to sice jako jeden velký punk, jedna velká anarchie, ale ve výsledku to šlape jako hodinky.

Hudba pro generace

A sama kapela, Kabáti?
Mára: Těch pět kluků v čele s Milanem Špalkem, mistrem textu, protože u nás rockové texty nikdo jinej jako on neumí, to jsou báječní kluci, to všichni víme. Skládají dobrou muziku a je pro všechny, je to multi generační záležitost… Viděl jsem tam padesátiletého chlapíka s třicetiletým synem, ten držel za ruku desetiletého synka a za krkem měl tříletou dceru a všichni zpíval „Nad obzorem svítá, je to za náma…" Nádherná práce od Kabátu, ale ti kluci, kteří stojí ještě za nimi, to je ta parta, to jsou „cvoci", to jsem neviděl. Skončí ve čtvrt na jedenáct koncert a v jedenáct už tam stojí jen holé torzo a ráno v šest je zametýno. Nikde nic.

Je to od vás tedy poklona?
Mára: Je, a velká.Kabáti jsou skvělí kluci, jsme jim vděční za to, že nás vzali na šňůru. Takové zkušenosti bychom sbírali roky, takhle jsme je získali za čtyřicet dní. Ale ti kluci, kteří to staví, jak říkáme my, jižani „Klobouk stranou".

Nespím noc a den

To, co jste během těch čtyřiceti dnů získali, dá se to k něčemu přirovnat?
Petr: Když sám nebo s kapelou ve zkušebně trénuju deset hodin na kytaru, odpovídá to hodinovému koncertu s kapelou. A čím víc lidí tam je, tím to má daleko větší váhu.
Mára: Protože ta reflexe těch lidí, to je přímý důkaz, jestli to děláme blbě nebo ne. Buď nám zatleskají nebo nás vypískají, jedno z toho. A když je tam patnáct tisíc lidí, a je to jedenáctkrát za sebou během čtyřiceti dnů, a je to dohromady přes sto šedesát tisíc lidí, i ta naše sebereflexe je jiná. Doma sice cvičíš a brácha ti řekne „Už zas hraješ líp", chválí tě i máma. Ale při kontaktu s takovým množstvím lidí je to daleko silnější. Když dám energii pěti lidem a oni mi ji vrátí, mám dvě hodiny krásnej euforickej pocit. Ale když mi to vrátí patnáct tisíc lidí, tak nespím den a noc, je to hodně silné.

Připadáte si jako hvězdy?
Mára: Najednou jsem tam zjistil, že lidi opravdu koukají na mě. Stojím tři metry nad nimi a oni mě poslouchají na slovo. Když jim řeknu, aby tleskali, teprve začnou. Díky tomu tlaku, který tam byl, ze mě ale taky spadl ostych a strach a dnes se zase cítím bezpečněji než doteď.

Vrátit to? Kdykoli!

Takže byste to i rádi vrátili?
Petr: Kdykoli, nejradši bych s Kabáty jezdil už pořád.
Mára (pobaveně se směje): Jo, já taky. Akorát bych to během času vyměnil. Že by hráli sami Kabáti už od osmi do tři čtvrtě na devět a my pak od devíti do jedenácti. Ale to až během deseti, patnácti let, až z nich budou dědečkové.